III. Shoda ve věci odsudků věroučných bludů v době reformace

Vyznání a základní texty > Leuenberská konkordie > Konkordie reformačních církví v Evropě > III. Shoda ve věci odsudků věroučných bludů v době reformace

[17] Rozpory, které od reformace znemožňovaly společenství mezi luterskými a reformovanými církvemi a vedly ke vzájemným odsudkům, se týkají učení o večeři Páně, christologie a učení o předurčení (predestinaci). Rozhodnutí otců bereme vážně, ale jsme dnes s to k tomu společně říci toto:

1. Večeře Páně

[18] Ve večeři Páně vzkříšený Ježíš Kristus dává sám sebe ve svém těle a své krvi, jež byly vydány za všechny, skrze slovo svého zaslíbení s chlebem a vínem. Dává sám sebe bezvýhradně všem, kdo přijímají chléb a víno; víra přijímá večeři Páně ke spasení, nevěra k soudu.
[19] Obecenství s Ježíšem Kristem v jeho těla a krvi nemůžeme oddělit od aktu jedení a pití. Zájem na způsobu přítomnosti Kristovy ve večeři Páně, který by k tomuto jednání nepřihlížel, se vydává v nebezpečí, že smysl večeře Páně zatemní.
[20] Kde existuje mezi církvemi takováto shoda, nepostihují již odsudky v reformačních konfesích dnešní pozici těchto církví.

2. Christologie

[21] V pravém člověku Ježíši Kristu se věčný Syn, a tedy Bůh sám obětoval ztracenému lidstvu ke spasení. Ve slovu zaslíbení a ve svátosti nám Duch svatý, a tedy Bůh sám, zpřítomňuje Ježíše jako Ukřižovaného a Vzkříšeného.
[22] Ve víře v tuto Boží sebeoběť v Synu stojíme před úkolem, abychom se zřetelem k dějinné podmíněnosti tradičních forem myšlení nově vyjádřili to, co reformovanou tradici vedlo k zájmu na plném zachování jak Ježíšova božství tak jeho lidství a co vedlo tradici luterskou k zájmu na "personální unii" obého.
[23] Za těchto okolností nemůžeme dnes opakovat někdejší odsudky.

3. Predestinace

[24] V evangeliu je zaslíbeno bezpodmínečné přijetí hříšného člověka Bohem. Kdo v ně skládá důvěru, může si být jist spasením a velebit Boží vyvolení. O vyvolení je proto možno mluvit jen se zřetelem ke spasení v Kristu.
[25] Víra sice ví ze zkušenosti, že poselství spásy nepřijmou všichni, avšak respektuje tajemství Božího působení. Vydává svědectví jak vážnosti lidského rozhodnutí, tak skutečnosti Boží vůle ke spasení všech. Biblické svědectví o Kristu nám zapovídá domnívat se, že věčný Boží úradek znamená definitivní zavržení některých osob nebo jistého národa.
[26] Kde existuje mezi církvemi takováto shoda, nepostihují již odsudky v reformačních konfesích dnešní pozici těchto církví.

4. Důsledky

[27] Kde jsou tato zjištění uznána, znamená to, že odsudky reformačních konfesí ve věci večeře Páně, christologie a predestinace již nepostihují současný stav. Tím neoznačujeme odsudky, jež otcové vyslovili, za nevěcné; tyto odsudky však již nejsou překážkou společenství mezi církvemi.
[28] Mezi našimi církvemi existují značné rozdíly ve formách bohoslužby, v typech zbožnosti, v církevních řádech. Místní sbory často vnímají tyto rozdíly silněji než tradiční rozdíly v učení. Přesto však, poučeni Novým zákonem a přihlížejíce k reformačním kritériím společenství církví, v těchto rozdílech nemůžeme spatřovat faktory, jež rozdělují církev.