Souboj copypast, rozkošné.

Trojiční učení je samozřejmě v Bibli doloženo nanejvýš chabě, to si snad všimne i laik čtoucí Bibli. V nějaké míře opravdu jen v janovských spisech, ale ani tam zdaleka ne tak masivně, jak aby z toho bylo možné vystavět dogmatické učení o Nejsvětější Trojici, jak na něm bazíruje třeba katolicismus.

Na to, aby na tomto trojičním učení bylo dnes možné trvat, se předpokládá úplně anachronická hermeneutika Bible, patřící někam před osmnácté století. Musí zastávat zhruba tyto dva principy:

1. Když už se někdy něco do Bible dostalo, tak se to tam dostalo vyšším plánem, zásadní Boží inspirací, a je to výpoveď zcela jiné kvality než cokoliv nebiblického. Vůbec se tu nebere v potaz chaotičnost a živelnost vznikání kánonu, toho, že dodnes o většině novzákonních knih nevíme, kde se vzaly, kdo je napsal, církevní sbory je v počátcích církve neznaly a nebraly v úvahu apod. Sám kánon vznikl jakousi historickou dohodou, konvencí - kánon je screenem nějakého sebepojetí církve v určité době, v pátém století.

2. Princip bezrozpornosti Bible, jakýkoli verš Bible neprotiřečí jiným veršům a je sám za sebe absolutní výpovědí. Když by o Trojici byl jediný verš Nového zákona, vážilo by to stejně, jako by o Trojici byly všechny věty v Bibli.

- Což by znamenalo samozřejmě návrat před osvícenskou kritiku Písma, před obrovskou práci novozákoníků devatenáctého století, před historický, religionistický a archeologický diskurs posledních staletí.