pane Jirko, oslovení „pan“ na počátku věty je sice s velkým „P“, ale míněno s malým „p“, navíc je rozdíl mezi oslovením „pan“ a titulováním „pán“, ačkoliv v 5. pádu skloňování obou podstatných jmen se píše „pan“ i „pán“ s krátkým „a“. :o) Pokud dáváte přednost osobnějšímu tykání před formálním vykáním, pak jen poznamenávám okrajově, že mne stále oslovujete vykáním, i když jménem a ne příjmením. A protože jste ve věku mého otce, nedovolil jsem si porušit společenskou konvenci. Já Vám mohu nabídnout podle společenské konvence tykání pouze v případě, že zůstanu při oslovování Vás, jako věkem zralejší osoby, ve vykání. Toto je tedy na Vás a já Vám nabízím, abyste Vy mně tykal. :o) I to, co jsem Vám psal jako vysvětlení gramatiky a společenské konvence, je vzhledem k Vám z mé strany považováno za neslušnost a znevážení Vaší osoby. ;o) Jen dodávám, že dodržením společenské konvence sebe před Vámi neponižuji, ale vyjadřuji Vám společenskou úctu vzhledem k Vašemu zkušenějšímu věku a s ohledem na Vaše znalosti, ač i třeba nekvalifikované, což nikterak neznamená, že musím souhlasit s Vaším poznáním a s Vašimi závěry. I protivníkovi či oponentovi lze přeci vzdát hold. :o) Ale to zase neznamená, že Vás považuji za protivníka nebo i jen oponenta. K tomuto jsme ještě nedospěli.

Moji reakci, pane Jirko, v tomto ponechám stranou, jen nesoudím nikoho podle národní nebo jiné příslušnosti, ač samozřejmě rozumím, že společenský nebo rodinný vliv má také jistý ale ne celkový vliv na jednotlivce a jednotlivci zase ovlivňují společnost kolem sebe. Všude jsou lidé stejní a zároveň různí.

Prosím, pane Jirko, nedejte v našem rozhovoru na vlastní dojmy, abychom tak předešli předporozuměním či nedorozuměním, nebo vkládáním svých domněnek do myšlenek toho druhého, odmítněme posuzování toho druhého, a snažme se si navzájem trpělivě vysvětlit, jak čemu rozumíme. Raději se tedy ptejme toho druhého znovu na to, jak to myslí, když dobře neporozumíme tomu, co píše a případně se dotázat druhého, zda to co píše, myslí tak, „jak jsem to z jeho slov pochopil.“

c.) Ježíš se narodil a jednal ve vstřícném snažení k Božímu plánu s vyvoleným národem a lidstvem na základě už existujících snah skupin lidí, kteří na základě Písma, tedy viditelného Božího zjevení, vytvářeli optimální podmínky pro prosazení Božího plánu v očekávané době. Ježíš se pak narodil se zcela určitým původem, na zcela určitém místě, a jednal právě tak, jak to Bůh lidem v Písmu sdělil. Sám se kriteriím Mesiáše podle Písma plně a beze zbytku podřídil a vyplnil je [Skut 13:29 aj.], aby otevřel možnost prolomení Království Božího do tohoto světa. (Škoda že odkazy jsou tady citovány z textu Kralické bible, kterou mám rád pro její vznešenost dobové češtiny, ale z praktické stránky by byl lepší modernější český překlad. Třeba zrovna termín “naplnění Písma” si někdo namísto “splnění toho co je v Písmu” může chybně vykládat jako “završení a ukončení”. Jistě máte k dispozici I jiný český překlad.)

Ano, pane Jiří, Ježíš nebyl žádný trouba, který byl jaksi „podvolený a místy až nešťastný, že se nevědomky ocitl v jemu předem určeném osudu, který si sám nezvolil“, jak to ukazují některé filmy nejen o něm, ale i o jiných postavách biblických dějin. Jistě nemohl ovlivnit některé události, jako například svůj původ a narození, ale šel svému povolání „(prvního) mesiáše“ či „(druhého) Mesiáše“, (to mi jistě vysvětlíte – nejprve měl přijít pomazaný prorok (snad jako Eliáš) a připravit cestu Pomazanému), vstříc a Bůh připravoval a potvrzoval. Byl bych bláhový nevědět a nemyslet si, že Židé se na příchod Mesiáše připravovali a vyhlíželi ho. Že se ona očekávání příchodu (nebo vlomení se) království Božího při jednotlivých „mesiáších“ nenaplnila, (zejména byli zabiti a nepovstali opět k životu, jejich povstání – násilné – bylo potlačeno), a také že i Ježíšovi učedníci byli smrtí a nepovstáním Ježíše již třetího dne z hrobu (mrtvých) zklamáni, myslím zřetelně ukazuje na to, že i Ježíš jaksi nepovstal jen „jaksi z ničeho nic“, ale že se na povolání Mesiáše cílevědomě připravoval a učil. Také i jeho matka ho do veřejné služby Mesiáše povzbuzovala, a také jeho příbuzní bratři. Kralické bible se kvůli mně neobávejte, „vyrůstal“ jsem na ni a nezanechala ve mně neporozumění.

Poslední dvě souvětí odstavce mi jistě časem, když k tomu postupně dojdeme, vysvětlíte. Osobně si nejsem jist, že se na „násilné dobytí Zaslíbené země“ Ježíš připravoval, nebo dokonce tak připravoval své učedníky, ač rozumím, že mezi nimi byl jednak Jidáš, učedníci se při zatýkání Ježíše chopili mečů, zecti, farizeové a snad další to od Mesiáše a tedy i Ježíše očekávali, ale Ježíšova kázání, podobenství a jednání ničemu takovému nenasvědčují. Spíše bych řekl, že byl učen a připravován na mírové řešení dosažení Zaslíbené země a průlomu Božího království, a to od počátku. Jistě se lze i oprávněně domnívat, že Ježíš o jejich očekáváních kladených na Mesiáše musel jistě vědět, jeho učení se jim proto nezdálo, ale otevřeně to vyznal až u Cesareje Filipovy. Ale nerad bych počal tímto, rád bych abyste mi vysvětlil vše popořádku od základního dílu (nebo správně zvoleného základního dílu) puzzle. Zatím od toho upusťme, tedy částečně, rád bych získal poznatky o židovských očekáváních tehdejší doby kladených na Mesiáše a „vlomení“ království Božího. Pak asi porozumím lépe.

Biblický slovník A.Novotného mám v tištěné podobě, ale jsou i aplikace slovníku na internetu. Jistě vím, že mesiášové byli mnozí „pomazaní“ tedy kněží, králové, proroci …kteří před Bohem zastupovali lid, orodovali za lid a k lidu ve Jménu Boha mluvili. Pokud se mýlím, a budu ještě mýlit, vysvětlete mi to, upozorněte mne na omyl.

Že nesouhlasíte s teorií „vtělení Boha“ jsem pochopil asi již dříve. Judaismu nemůže být vlastní už z důvodu přikázání v desateru ohledně božského uctívání, klanění se a zpodobnění boha do a v čemkoliv stvořeném. Vašemu vnímání nelogičnosti sebeoběti pro sebe sama naprosto rozumím. Nicméně si nemyslím, že pro naši komunikaci je potřebné, abych nevěřil ve „vtělení“, a ani víra ve „vtělení“ by neměla být překážkou k porozumění tomu, co mi budete vysvětlovat ohledně Ježíše s kontextem jeho doby, času a místa. Abych druhého pochopil a porozuměl mu, mám za to, že se musím vyvarovat vlastních idejí, abych do výkladu druhého nevnášel své domněnky. Určitě sám časem poznáte, čemu věřím, co mám za podstatné a co za nepodstatné.

V pojetí „proroka“ a „proroctví“ se od Vámi zmíněného výkladu ve svém rozumovém chápání snad neliším. (Když tak mne poupravte, pochopím to a porozumím). Proroctví je především pro mne slovem napomenutí a povzbuzení k víře. Mnohá proroctví přinášející povzbuzení k víře se u současníků proroků nebo i vůbec (třeba ještě) nenaplnila, dokonce i historie nakonec jaksi „vzala opačného směru“. Už skrze Mojžíše Bůh varoval svůj lid, aby k hadačskému a vešteckému způsobu božího výroku „ve jménu Hospodina“ nesklouzl (dopl.: po vzoru pohanských národů) Dt 18,17-22. No, a protože do tohoto způsobu sklouzávali nejen proroci, ale i lid (včetně mocnářů) si takové „proroky“ vyžadoval, docházelo i k zabíjení proroků, protože to co od prorockých slov očekávali, se nestalo (vlastní pochopení).

Určitě na mne nepospíchejte, pane Jiří, můj mozek se aspoň poslední dobou zpomaluje. :o) To není vtip, pozoruji to na sobě.

Chci Vás ubezpečit, že k Písmu nechci přistupovat jako k prostředku, který mi má potvrdit mou ideu, (ne vždy se toho dá vyvarovat, ale pak to je překážkou v rozumovém pochopení, a zároveň pak člověk zamítá a mění jiná Písma, která jeho ideji nevyhovují), ale chci k Písmu přistupovat jako ke zdroji, který zjevuje „řekněme ideu“ poznávání Boha. Jinými slovy: Skrze Písmo dává se mi poznat Bůh a ne poznání Písma skrze ideu boha. Skrze Písmo se mi tedy jaksi neohrabaně řečeno „formuje poznávání Boha“. Při opačném přístupu bych si pak formoval Písmo podle vlastní představy. Pokud jste mi v tomto porozuměl, neměl byste se mezi námi dvěma obávat nějakého nastolení nesmiřitelného střetu dvou idejí. Dokážu se, přiblížit se myšlení toho druhého, ne samozřejmě vždy a okamžitě, ale s trpělivostí toho dosáhnout jde. To ale vůbec neznamená, že musím věřit v to stejné jako Vy. Zda věřím „vtělení“ nebo ne, jak jste už asi pochopil, je pro mne a naší diskuzi poněkud bezpředmětná. Nechci si na základě své ideje přeformulovat a formovat Písmo tak, aby mi mou představu o Bohu, očekávaném Mesiáši či o Ježíši nebo i o dalších věcech a událostech potvrzovalo. Ohledně doby a prostředí doby příchodu pravého Mesiáše Vás mohu ubezpečit, že věřím v příchod Mesiáše do předem ustanovené doby a místa a také „duchovního“ prostředí té doby a toho místa, který se naplnil v době Ježíšově. Ale i kdybych tak nevěřil, nemyslím, že by to bylo pro diskuzi (nebo lépe pro sdílení Vašeho poznání) podstatné „tak tomu věřit“, ale je to jistě snadnější. Neobávejte se ode mne názorového nepřekonatelného střetu. Bude-li mi rozum sloužit a bude-li dostatečný k porozumění, budu se dotazovat, případně poukazovat na nesrovnalosti, které předně budou v mé mysli. Pro diskuzi jsem otevřený, nepředpojatý.

To je v pořádku, pane Jiří. Rozumím tomu, že své názory chcete prezentovat veřejně. Já se také nepotřebuji schovávat do emailů. A své názory také neutajuji, mýlím-li se v nich, mýlím se veřejně, měním-li je, měním je veřejně. Kdokoliv mi může říci, že jsem něco dříve tvrdil jiného, a já se za to stydět nebudu, že jsem se dříve mýlil. Dokonce se tady představuji pod svým skutečným jménem, napsal jsem, že jsem členem ČCE, a ČCE není tak veliká, aby se třeba kazatelé nebo jiní doptali na nějakého Petra Šímu z Vítkova v okrese Opava. ;o) (Tohle není reklama pro mne, spíše se možná bude za mne někdo stydět. Šlo jen o mou současnou nepříjemnou soukromou situaci, kterou si procházím. Tedy doufám, že ač s jinými třeba někam odběhnete dál, vrátíte se ke mně, když se zase ozvu :o).

Také Vám přeji vše dobré a zůstávám v naději, že v přijetí mé výzvy budete dále pokračovat. Petr Šíma