GLOSY ke království Božímu.
Naděje na příchod Království Božího je založena na proroctví Enocha, 1 ve kterém je Bohem slíbeno židovskému národu rozšíření "Země zaslíbené" na celý tehdy známý svět. Říše, ve které budou vládnout ve jménu Boha, kterou my nazýváme novozákonními termíny Království Boží, Království nebeské, Nový Izrael, Nový Jeruzalém atp. Kniha Enochova byla v tehdejší době určující pro myšlení a události. Enoch (2-3 st.BC) předpovídá trvání světa na 4900 let, tj. 10x490 let -světových týdnů; 490 má strukturu 7x70•, a v posledním mileniu,tedy počínaje rokem 3900 má být ustanoveno Království Boží, trvající tisíc let.
Sedmý rok je rokem "odpočinutí"-sobotním,7x7 rok je "létem milostivým" [
Lev 25:8;
Num 36:4]
Daniel počítá běh světa na 70 týdnů (sedmiletí či sedmdesátiletí) tedy 70x7 [
Dan 9:24 n]
Rozhodující události se odehrávají vždy v této struktuře, podle různých oprav tehdejších stran a sekt. Obecně připadal počátek posledního světového milenia do období vlády Heroda Velikého a doby Ježíšovy. Proto právě v této době vystupuje více protomesáišů různého zaměření. Konečně i zahájení všeobecné Židovské války odpovídá tomuto počítání času.
Židovský národ očekával toto skončení starého věku 2 a připravoval se na převzetí vlády na celým tehdy známým světem a nastolení "Království Božího". Představy o způsobu nastolení, převzetí moci, se lišily podle učení té které strany, stejně jako na autoritu, která bude vládnout v tomto království.
A. Svatou válkou.
B. Mírovou cestou.
1.Pod Herodovskou dynastií
2.Pod Davidovskou dynastií
3.Pod Velekněžskou dynastií
4.Pod přímou vládou Boha samého
Také názor na to, kdo bude akceptován (spasen) do tohoto Království Božího, byl dělící čarou tehdejší židovské společnosti. V tomto směru můžeme rozdělit tehdejší společnost takto:
I.Židé v Palestině
II.Židé v Diaspoře
a."Hebrejci" 3
b."Helenisté" 4
Velké diaspory byly v Babylóně, Alexandrii, Efezu, Damašku a Římě. Židé, žijící v diasporách, jakkoliv asimilovaní měli stejné ambice na vytvoření Nového Izraele, zahrnujícího celý svět, s Jeruzalémem a Chrámem jako centrem. Ve svém prostředí zachovávali monotheismus a židovské rituály, méně však už jazyk. Pietně uznávali Davidovskou dynastii jako královský rod, ale z pozice praxe sympatizovali s Herodem Velkým v jeho praktické snaze přebudování země a Jeruzaléma v moderní a silný stát.
Na interpretaci a učení o Království Božím - Izraelské říši měli vliv dvě tehdejší školy:
A.Hillel Veliký - pocházel z Babylonu a učil o osobním a etickém obnovení -obrácení, vyjádřeném křtem vodou. Pokřtění jsou očištěni a stávají se pravými Židy. Tento nový kontrakt se nazývá Novou Smlouvou, ne už jenom Stará Smlouva, ke které náleží pokrevně všichni synové Abrahámovi, ale smlouva osobního rozhodnutí a volby, nového zasvěcení. Myšlenka Nového Izraele a nového Abrahama, Izáka a Jákoba. Pokřtění v Novou Smlouvu, třeba už používali řecká jména, dostávají i nová hebrejská jména, která používají ve shromážděních Nového Izraele 5.
B.Manahem - Esén z Diaspory, adoptoval Juliánský kalendář, který byl shodný s Esénským solárním kalendářem, považovaným za "Nebeský" kalendář, na kterém zakládali svá proroctví. Stal se učitelem a rádcem Heroda Velikého .
Tuto novou říši Ježíš na mysli v Matoušově evangeliu 7, a v "přijď království Tvé", kdy tato nová říše jejíž centrem bude Jeruzalém nahradí stávající pohanskou Římskou říši.
Za účelem správy byla přicházející říše rozdělena do deseti provincií 8, dvě v samotné Palestině, pět v Malé Asii, kde žilo nejvíc Židů v Diaspoře, zbývající tři v Babylonu, Alexandrii a Římě.
Království Boží, povětšinou spojované s Ježíšovou osobou jako jeho vlastní myšlenka, jeho učení, je centrem zájmu v jeho vlasti dávno před jeho ukřižováním. Není to pojem abstraktní ani spirituální, je očekávanou konkrétní historickou skutečností s konkrétním obsahem v konkrétním čase. Nemůžeme aplikovat pojem eschatologické v plném smyslu slova, protože je pokračováním běhu času, jeho vrcholnou fází, ne koncem. Faktor římské okupace degradovaného království s bohatou historií a vysokou kulturou, vyšší formou náboženství, nemůžeme podceňovat. Původní motivace u Enocha asi nebyla politická ale čistě náboženská, ovšem v této době, kam jeho časový přelom připadal, posilovalo jeho proroctví i ambice "politické", což nutně vedlo k velkému zájmu o takové proroctví a jeho popularitě. Jistým způsobem stmelovalo Židy napříč příslušnosti ke stranám a frakcím, jakkoliv se vzájemně odlišovali, v otázce římské okupace a zájmu o znovuvzkříšení důstojnosti země vyvoleného národa byli zajedno. Logicky musel tento "zlom času" připadat na "léto milosti Hospodinovy", nebo alespoň na "sobotní" sedmý rok. V době Ježíšově byl ovšem trochu zmatek v kalendářním počítání. Někteří používali lunární kalendář, jiní už v solárních cyklech. Jan Křtitel i Ježíš považovali rok jejich akce za počátek "léta milostivého", jak Ježíš říká v nazaretském kázání 8a, patřili tedy oba ke stejné skupině v “počítání času”, typu kalendáře.
Nacionalističtí radikálové viděli příchod tohoto království v otevřeném boji proti Římu, nebo jako opakování starozákonního exodu včetně putování přes poušť, přechod Jordánu, dobývání Země zaslíbené atd. 9. Až do epizody u Cesareje Filipovy je zřejmé z textu že i Ježíš zastával tento koncept a v tomto smyslu jednal 10. Žil v konspiraci, pohyboval se jen mimo území pod správou Říma v místech poblíž hranic těchto území, takže je mohl kdykoliv snadno překročit a zmizet. Pohyboval se ve společnosti lidí kde by budoucího Mesiáše nikdo ani ze židů nehledal. A z jeho seřazení šiků ve struktuře zapsané v Exodu v epizodě o nasycení zástupů je to víc než pravděpodobné 11. U Cesareje Filipovy došlo ke kardinálnímu obratu v Ježíšově konceptu nastolení Království Božího na “mírový koncept”. A to tím že Mesiáš vyplní (naplní) všechno co se od Mesiáše v Písmu očekává až po osobní oběť na kříži. Mnoho jeho učedníků, kteří očekávali od Ježíše vedení Svaté války, jej proto opouští. I jeho nejbližší učedníci jako Petr ostře protestují. Od tohoto okamžiku už neuvidíme Ježíše ve společnosti problematických lidí, žádné kompromitující okolnosti, jeho jednání můžeme srovnávat s ortodoxními pravidly "čistoty".
Jan Křtitel byl přesvědčen, že Bůh sám zasáhne a nastolí své království, a na rozdíl od Ježíše nepočítal se světskou mocí královské dynastie. Ježíš v době Janova křtu ovšem ještě zastával koncept nastolení Království Božího Svatou válkou a to pod Davidovskou dynastií. V tomto směru byl jejich koncept natolik neslučitelný že jejich spolupráce nepřicházela v úvahu. O tom svědčí i fakt, že po smrti Jana Křtitele se učedníci Jana k Ježíšovi nepřidali. Ježíš i po změně konceptu na nastolení Království Božího přímým zásahem Boha samého, tedy jako Jan Křtitel, dále počítal z vládou Davidovců 12.
[1] Kniha Enochova nebyla při kanonizaci Starého zákona (okolo r. 90 v Jabně) zahrnuta do kánonu protože se její proroctví nesplnilo. Pochází
z 2-1.stol BC a její tehdejší obecný vliv proniká i do novozákonních spisů
[3] Ortodoxní judaisté, trvali na používání hebrejštiny v bohoslužbě a Zákona, byli v ostré opozici vůči podílu žen v shromážděních. Zástávali přísná morální kriteria. Podporovali zpravidla Davidovský nárok na trůn v nové říši. V novozákonních spisech se nazývají"Hebrejové, Židé, Izraelité" atp. Jim je věnován celý Pavlův list Hebrejům. Dělili se na dvě frakce:
a) zelótskou - pro vedení Svaté války bojem
b) mírovou cestou, jako např. Božím zásahem u Jana Křtitele
[4] Židé, kteří jako bohoslužebný a biblický jazyk používali řečtinu a akceptovali ženy ve svých shromážděních, dovolovali jim podílet se na službě, byli liberálnější. Jejich myšlení bylo již ovlivněno řeckou kulturou. V novozákonních spisech jsou nazýváni převážně "Řekové, Helenisté". Dělili se na dvě frakce:
a) zelótskou
b) mírovou cestou
[8] Judea, Galiliea, Efez, Bythinia+Pamphylia, Galaltia, Pontus+Cilicia, Kapadocia, Babylon, Alexandria, Řím
Na rozdíl od našeho tzv. logického myšlení, je myšlení textů Nového Zákona, myšlení apoštolů a všech zúčastněných, myšlením paradoxním. Texty jsou nám sice zachovány či přímo zapsány v řečtině, ale řečtina je vlastně "překladem" hebrejských_aramejských obsahů. To má zásadní důsledky kterými se ale v tomto příspěvku nezabývám. S tímto paradoxní myšlením se i dnes setkáváme v židovských anekdotách , pro nás končí jaksi nelogickým závěrem, nečekanou pointou. Už dlouhou dobu se pokouším znovu porozumět i biblickým textům v tomto smyslu, promýšlím tedy i Království Boží z tohoto úhlu.
Z Ježíšova evangelia příchodu Království Božího se dovídáme co pro příchod Království Božího Ježíš učinil. Zmínky k tomuto království jsou spíš jen časového charakteru (přijde brzy atp.), ale na sdělení k obsahu, charakteru, tohoto království (jak to v něm bude vlastně "chodit") jsou texty skoupé. Jistě proto že každý tehdejší žid i Žid věděl dobře o čem Ježíš mluví, viz. exkurz dole. S tím počítal asi i Pavel ve "svém" evangeliu. Odlišnost "jeho" evangelia se projevuje zejména v proměně obsahu evangelia Ježíšova, tj. příchodu Království Božího, na evangelium jehož obsahem je učení o Mesiáši, Kristu. Učení o Království Božím z centra, z příčiny proč je evangelium hlásáno, posunuje na důsledek. Ježíšovo vzkříšení dávalo zapravdu farizejské víře o vzkříšení mrtvých a Pavel byl vzděláním farizej, bylo tedy alfou a omegou jeho evangelia. Takže ani od Pavla po jeho „obrácení, se kromě zprávy kdy nastane o Království Božím příliš nedozvíme. Vyplňuje odklad jeho nastolení bezprostředně po ukřižování učením o „druhém příchodu“, parúsii. A slovo parúsia neznamená jen budoucnost ale i nastalou přítomnost.
Co nás vlastně opravňuje k tomu abychom očekávali Království Boží jako jakýsi „jiný“ ideální stav světa, stav trvalé pohody a štěstí ? Jeden z moudrých chasidských Cadiků o příchodu Mesiáše řekl, na rozdíl od těch kteří očekávají Království Boží jako bezkonfliktní dobu nepřetržité blaženosti, varoval že to bude doba plná bojů, násilí a krveprolití. I Ježíš sám podobně varuje v
Mat 10:24. Proč by mělo mít podobu_charakter odpovídající našim představám a přáním která mohou být v přímém rozporu s vůlí Boží ?
Co když Království Boží už tehdy opravdu přišlo_nastalo a my v něm dávno žijeme, jenom to "nevidíme", nepoznáváme, protože to není to co jsme čekali. Jaké právo máme požadovat na Bohu aby odpovídalo našemu přání ? Na co vlastně čekáme, naše možnost k jednání (k lásce) je TEĎ a TADY, v tomto našem životě, a Bůh_Jahve je "Bohem živých" (schopných lásky), Bůh neustále jednající a pokračující ve svém stvoření, a jen v tomto životě ho můžeme poznat a zakusit ? Bůh není "Bohem mrtvých" (srvn.
Mat 8:22,
Mat 22:32 atp.) kteří paradoxně jsou vlastně již v tom "nepřetržitém stavu blaženosti", tedy štěstí v našem pojetí …. atd.atd.atd.
Zkuste si to promyslet z této paradoxní perspektivy. Tedy že nejsme spokojeni s "tímto světem", není nám dost dobrý svět který pro ně Bůh stvořil a s tímto životem _ darem Božím, nenacházíme v něm příliš Boží přítomnosti. Jakoby Bůh shledal tento jím stvořený svět za „nepovedený“, porušený_zkažený lidským hříchem, a odešel od něho „někam jinam“, kam ho budeme následovat až po očekávaném "druhém příchodu" a teprve tam se nám dostane "lepšího světa" jako odměny za trpělivost. Namísto abychom se soustředili na tento svět a život, kde a kdy můžeme něco dobrého skutečně udělat v pokračujícím stvoření, soustřeďujeme se na tzv. posmrtný život, jako ten "pravý a plnohodnotný", že teprve tam budeme v těsné blízkosti s Bohem. Osobně jsem vděčný a spokojený s tím, čeho se mi v tomto světě dostává, je mým Královstvím Božím. Co víc bych chtěl a jakým právem bych se měl dožadovat něčeho lepšího než kam mne ve svém plánu Bůh postavil.
