Milý pane Tefře, opravdu jsem na nic takového neodpovídal, protože se, a to po zralé úvaze, domnívám, že se Lachtan na nic neptá, protože je sám u sebe moudrý a vševědoucí. Odpovídám tedy teď Vám, nikoli Lachtanovi:

Otázku vzříšení nezodpovíme. Pronkavý novozákonník J.B. Souček o něm prohlásí: "Nefotografovatelná skutečnost." Nijak ani mne tohle prohlášení neuspokojuje a neslintám nad ním blahem. Leč…

A tak jsou jistě mnozí, kteří chápou zmrtvýchvstání Kristovo jako pouhou symbolickou řeč o metasmyslu života vezdejšího. V podstatě jsou na pozici Milana Machovce, jak ji vypsal kdysi - zřejmě ještě před tím, než se stal křesťanem - ve své knize Ježíš pro moderního člověka. Jako by to byla jen lidská projekce toho, co Ježíš říkal, co žil a pro co také umřel. To pro ně a nás nemohlo končit, to má pokračování, a jaké jiné je nejsilnější, než právě osobně v Ježíši Kristu. Proto divná řeč o zmrtvýchvstání. A v podstatě lze i další texty, které se odvolávají na Kristovo vzkříšení jako na fakt (co znamená ovšem slovo fakt, skutečnost dnes, a co znamenalo tenkrát, by bylo nutné probádat), vykládat podobným způsobem a doložit, že význam tělesného vzkříšení mluví do naší tělesnosti, ji samou chce proměnit a posílit směrem k pravému lidství. Většinou tento názor neřeší ani to, co bude po smrti a jak je to s naším tělem z prachu. Řekne, nikoli nemoudře, že to je zcela v rukou Božích.

V tom případě by Ježíšovo tělo skutečně zetlelo, rozpadlo se na prach.

Že tihle lidé jsou křesťané a že dokáží mnohé, čeho by se lecjaký fundamentalista neodvážil, o tom nepochybuji.

Já sám jsem asi opatrnější a vím, že nevím.

Hrob je prázdný. A Ježíše, kterého potkávají, na první pohled nikdo nepozná. Jakoby se naplňovalo to, co je řečeno o zasetém semeni: Vzešlo cosi nového, vyššího, podstatnějšího a semeno se ztratilo, vydalo svou sílu rostlině. (Prosím, tady opravdu nejsem v obecné fyzice, pane Lachtane, ale spíše v poetice a platí slova o tom, že nevím.)

Jakékoli vyjádření konečné, a toho se bojím i u těch, kteří chápou věc zcela symbolicky, otvírá cestu našim spekulacím, hloupým příběhům o nalezení Kristovy lebky (jinak "dobrodružka" a tedy proč ne, když někdo "myslí").

Jakou naději z tohoto nejzazšího vyjádření Písma vzít pro nás osobně, pro naše těla? V zásadě asi stejnou, jakou ji mají ti, kteří mluví o pouhé symbolice: toto tělo není marné, není jen zpracovatelem ovoce, zeleniny a masa v konečnou podobu všeho těla, aby tak nakonec samo skončilo, ale má smysl, který je přesahuje a k tomuto smyslu se upínáme a nejen upínáme, toto zvěstování (Slovo) je samo skutečností, které nám vychází vstříc tak, že se stává novou možností v našich životech, takže je možné se přibližovat, ještě jednou: z pouhé milosti, tomu, aby i naše těla byla podobna tělu jeho(totiž Kristovy) slávy (Fp3,21 - ačkoli vím, že je tam řeč o nebesích). Jaká naděje po smrti? I tady, přes svou opatrnost odsunout zmrtvýchvstání do oblasti symbolů, nemám nic jiného po ruce, než odkázání se k milosti Boží a k naději, která je v něm, a která se mne ovšem velmi osobně, také díky zvěsti o Kristově smrti a zmrtvýchvstání - všimněte si, že mluvím o obojím - dotýká.

Co se pak tedy stalo s tělem - nevím, hrob je prázdný, Kristus vstal z mrtvých. Jakým způsobem vystoupil na "nebesa" a co vše ona "nebesa" znamenají. A zas nevím. Asi daleko podstatnější je poznání sebe sama, které z toho všeho plyne, a kterým by skoro, dříve než začne blouznit nad svou fyzikálně matematicko chemickou vševědoucností, měl člověk začínat. Možná vám to bude málo. Tomáš Molnár