Můj skromný osobní / a tím pádem hodně subjektivní / příspěvek k tématu:
Mám dojem, že ohledně "uzdravování" se v posledních 20ti letech v českých a moravských protestantských církvích teoreticky debatovalo hodně. Bylo zde také hodně "uzdravovací praxe". Ať už zahraniční provenience nebo z domácích luhů a hájů. Většinou se tak činilo hodně proklamativně ve "jménu Ježíše", někdy se "zval Duch Svatý". Podle toho, jaký "duchovní proud" mezi služebníky převládal. Já ještě pamatuju doby, kdy se za uzdravení (a nejen za ně) pokorně a s důvěrou prosilo Otce, ve jménu Jeho Syna Ježíše. A uzdravení přicházelo. Bez spektakulárních projevů či padání. Ale to je moje osobní zkušenost.
Co se týká smyslu toho všeho:
Nemyslím si, že smyslem uzdravení je nahrazovat lékařskou péči, popř. psychiatrickou či terapeutickou. Tím by se dle mě popíral smysl diakonické služby -
Římanům 12,8. Smyslem uzdravení má být zřejmě zjevení Božích skutků a Jeho slávy v Kristu (
Jan 9,3-4). Což asi u většiny léčitelů vzhledem k jejich mimobiblické orientaci nebude dost dobře možné. A zrovna tak si myslím, že to asi nebude možné u tzv. "uzdravovatelů boží mocí" - hnutí víry aj. Protože jejich učení i církevní praxe nebyla zrovna "košer" - mírně řečeno.
