Ano, dovedu si představit, že někoho "pobyt v církvi  traumatizuje", že někoho církev vážně psychicky raní. A když jste tu  psal ty úchylnosti, promiňta, už tehdy mě napadlo, že jsou možná projevem  vašeho takového zranění. Vždyť už jste tím vlastně začal tohle vlákno. Vůbec  ty možné účinky církve nechci omlouvat.    Ale je to možná důsledek toho, že tady lidé hledají vzájemnou blízkost, že  se vzájemně otvírají, že setkávání dávají takovou existenciální důležitost.  Moje známá pro to má pěkný obraz, že je to s křesťany jako s ježky. Čím více  si chtějí být nablízku, tím více se bodají. A vždyť to stejné platí např. i  o rodinách, z těch pochází zranění asi nejvíce. A poslední věta: vy  nechcete, abych do toho vysvětlování tlačil pojem odpuštění, ale bez něj se  to nedá. Myslím, že odpuštění, hodně odpouštění ja k takovému soužití  potřeba, v církvi i v rodinách. Vědomí, že jsme všichni mizerové. Často  necitliví, sobečtí, třeba i toužící ublížit, když mně bylo ubližováno.    Otcové pouště měli veliké duchovní poznání takového vzájemného ubližování, a  jeho nevyhnutelnosti, a proto raději odcházeli do pouště, aby aspoň svůj díl  k ubližování nepřidávali. I to by byla cesta. Ale většina z nich nedovede  duchovně zdravě žít o samotě.