A. Wrana: Po ne více než dvou minutách googlení jsem zjistil, že o tématu hledání staršího partnera u žen determinované vztahem k otci a jeho deficity existuje nespočet psychologických a lifestylových článků, například:

Je to mnohokrát probrané a notoricky známé téma. Je s podivem, že se tu budeme ještě učit googlit.

Tématu je ale věnovaná velká část knihy J. Poněšický: Fenomén ženství a mužství - Psychologie muže a ženy, rozdíly a vztahy (Praha : Triton, 3. vyd. 2008), kterou jsem měl možnost v papírové podobě kdysi číst.

A ono by koneckonců úplně stačilo komunikovat s nějakými ženami, které si našly mnohem staršího partnera, o důvodech jejich volby. Peripetie vztahu k otci, často nepřítomnému, jsou zde jasně patrné.

Víc mě ale zarážejí slova J. Poláka výše o tom, jaký má vztah ke své dceři, která si našla staršího nevěřícího partnera: "My s tím jako rodiče nesouhlasíme, on je navíc mnohem starší, takže ji dost ovlivňuje. Pokaždé, když k němu odjíždí, slyší povzdech, nebo výtku (což je trochu podobná situace). Je to fanatismus?"

To jsou hrozná slova, velice odstrašující vizitka, jak J. Polák selhává jako rodič, jakým je požehnáním zřejmě pro každé společenství, na kterém participuje - nejen na církevním, ale už i na vlastní rodině. Za podobného rodiče, který mě při každé návštěvě deptá za partnerku nebo manželku, kterou jsem si vybral, bych se věru poděkoval a rozhodně bych se takovému prima prostředí rodičovského domu vyhýbal, jak to jde. Opravdu úžasná kultura, nekonstruktivně mluvit dospělým lidem okolo sebe do života a říkat tomu dokonce snad láska.