Ahoj Martině, děkuju za odpověď. Ještě bych toto vytáhl o úroveň výš. Dosud jsem 33 let (že by to nebyla náhoda? :-) vyrůstal v liberálním ateistickém prostředí, která má vlastně většinu pravidel - morálky a představy "dobrého člověka" společnou s tou náboženskou, s některými věcmi teď asi logicky zápasím - tam kde nevěřící společnost náboženství trochu utekla (nebo opustila). A vlastně mě trochu i překvapilo, co jsem případně budu nucený řešit. Vnímám totiž svoje lidské nedostatky trochu jinde než v té sexualitě, například ve vztazích s rodiči, kde mám co napravovat, nebo třeba v prokrastinaci. Ale jak moc je rozhodující jak důležité vidím svoje nedostatky já? Měl bych se řídit spíše tím nebo striktně vírou, takže bych měl zmíněnou antikoncepci řešit stejně intenzivně jako třeba vztahy? Člověk by asi neměl zacházet s vírou jak se mu zlíbí, na druhou stranu sebe zná nejlépe. Pokud nejsem ochoten přijmout některá pravidla, měl bych raději zůstat nevěřícím, než žít v neustálém pocitu, že něco porušuji (hřeším) a nechci s tím (teď) něco dělat, protože jsem vyrostl v jiném prostředí? Nebo jsou to jen výmluvy? Odsud je ale zase blízko k sebemrskačství, které asi Bůh taky nechtěl..? Otázky zatím jen plodí další desítky otázek… :-)