OK. Hledající je další zklamaný. Co se tak asi stalo? Člověk přijde do sboru, jistě může. V tom mu určitě nikdo nebrání. Přijde na bohoslužby. A tam si ho nikdo "nevšimne". Nikdo ho nepozdraví, nepodá mu ruku. Nebo se ho dotkne necitlivě. V jednom sboru mě jednou presbyter vítal tím způsobem, že se bavil s druhým, a podával přicházejícím ruku, aniž by se na ně podíval. Nebo vás někdo skoro okřikne, že sedíte na jeho místě. Nebo jeden starý člověk zpražil mého přítele, že jde do kostela ve špinavých botách. Každy z takových zážitků může stačit k tomu, aby si člověk v kostele připadal jako "vetřelec". Všechno toto jsou hrubé evangelické fauly. (Jiné denominace mají zase fauly své.) Ale koho tady odsoudíme? Církev? Snad za to, že nemá takovou přetvářející sílu, aby z členů dělala provždy lidi laskavé. No nemá. Kdyby to bylo co k čemu, omluvil bych se všem, kterých se členové církve takto dotkli. Asi bych se musel omlouvat i sám za sebe. Jen přibližným biblickým základem pro to je Pavlovo slovo, že dluhy v lásce máme všichni (Ř 13,8). Nebo snad ne?