Anonyme, nevím, jestli ten "skleníkový" pocit byl dán církevním, nebo spíš jakýmsi "elitářským" prostředím. Opravdu je problém, že my křesťané se rádi řadíme mezi jakousi elitu, nesprávně chápeme verš o nespřahání se s nevěřícími. Jak Duch říká, nejsme "ze světa" ale máme mít k němu lásku, snažit se ho pochopit , být a nést konkrétní lidi z našeho okolí jak jen můžeme. To snad ještě občas zvládáme. Pak máme vlastní děti a snažíme se je uchránit od "světa", což často vede k tomu, že oni po světě touží ještě víc, a stejně jako Ty pak nabývají dojmu, že poznali něco skutečného, co jsme jim my upírali. je tedy třeba nechat Vás "jít" - stejně jako otec marnotratného syna s bolavým srdcem pouští s půlkou svého majetku (i do tebe rodiče investovali půl života..?) do světa. Vrátí se zpět? Často až po mnoha letech, když mu je ouvej, nebo taky může být zatvrzelý napořád. Nedá se nic dělat, to je úděl rozsévače. Nám rodičům už zbývají jen slzy a odřená kolena. Naději ale neztratíme.