Víra a skutky musí spolu souviset. Asi jako kořen a plody stromu. Reformátoři byli proti skutkaření, proti myšlence, že skutky jsou samospasitelné - byli proti běžné soudobé praxi tak ostře, že to formulovali v myšlence vyhrocené opačně: že jsme spaseni pouhou vírou. Myšlence, která je tak snadno znepochopená. - Ale pojďme od dogmatiky k běžnému životu. Nezáleží jen na tom, kolik dobra vykonáme, ale také na tom, co nás k tomu vede, jakou motivaci k tomu dobrakonání máme (z jaké víry jednáme). Například 1) někdo třeba koná dobro, protože potřebuje, aby ho druzí chválili. Koná ho tedy proto, aby udělal dobře sám sobě, aby se mohlo pyšně nafouknout jeho ego. Možná tedy fakticky vykoná mnoho dobra, ale snad chápeme, že pro něj samého to skutečně dobře není. Nebo 2) někdo jiný obětavě pomáhá těm nejpotřebnějším, a skrze jejich bídné příběhy žije náhradně svůj život, který jinak je prázdný, s kterým by si jinak rady nevěděl. Svůj život řešit neumí, a aby ho řešit nemusel, řeší životy cizí.