Hledal jsem v Evangelickém zpěvníku 1979 písně k tématu, jak máme my lidé mluvit (např. že máme mluvit pravdu, že máme svým slovem druhé těšit…), a zdá se mi, že tak mic takového vůbec není. Vyjma obecné prosby "spravuj jazyk k mluvení" (433,3). Několikrát se v písních vyskytuje, že máme dosvědčovat Boží dobrotu. Ale nic konkrétnějšího. Mnohokrát, že máme Boha chválit. Potěšování: skoro vždy, že Bůh těší nás; jednou, že my těšíme své vlastní srdce, a jednou, že se utěšujeme rozkoší světa. - Připadá mi to jako velký deficit našeho zpěvníku, že skoro nemluví o tom, jaké konkrétní úkoly ve světě máme. Nebo se pletu? Nebo jsem něco opomněl?