Nevím, jestli jsme (ČCE) křesťané povrchní. Rozhodně jsme takoví, kteří si uprostřed bolestivého světa připouštíme pochybnosti i svou slabost. Jsou církve, kde se často používá slova jako znovuzrození, obrácení, osvícení. Nejsem si jistej, jestli nadměrné užívání těchto slov také nutně znamená pevnost víry. Moje zkušenost je spíš taková, že si taková víra otázky jen nepřipouští (ale nechci paušalizovat).Všem doporučuji: Tomáš Halík: "Co je bez chvění není pevné." Stojí to za čtení!!

Jestli máme k čemu pozvat? tak to jednoznačně ke společnému hledání Krista. Objevujem ho vždy znova a každý den. Nevěřím na to, že znovuzrození probíhá tak, že si nastavíš anténu na Božího Ducha a pak jen nerušeně přijímáš. Ale přesto všechno si myslím, že by nám trocha toho sebevědomí nemělo škodit - třeba právě v tom férovém hledačství. Apoštolé měli silnou víru? Vždyť Pavel stále mluví o tom, že by to nejdradji zabalil, že je slabý (bázeň a chvění), nesebevědomý. Naopak si myslím, že pokud nebu exhibovat se svou "pevnou vírou", můžu druhého oslovit Boží silou a velikostí.