Ve standartní Bouswamově monografii se o predestinaci mluví jako o hraniční doktríně. Tedy je to rámec, v němž se kalvinistické myšlení pohybuje. Je tedy předznamenáním dalších úvah, o kterém už se více nediskutuje. Jak řekl Adam, pro nás je to velké povzbuzení, nevěřícímu to může být jedno. Když uvěří, dás se pokřtí a ve víře trvá, je to pro něj jen důkaz vlastního vyvolení. Predestinace je trochu důkaz kruhem, ale jen tak ji lze správně pochopit. Snažíme-li se ji nějak logicky upravit, vznikne z ní jistě něco jiného, než bylo původně zamýšleno - a myslím, že tvůj odpor, Martine, vyvolává právě takováto na zem stržená forma predestinační teorie. Stejně jako Adam se domnívám, že tato nauka stojí v linii sv. Pavla a sv. Augustina. Biblických podkladů je rovněž přehršel. Nedovedu si představit jiný způsob, jak predestinaci odmítnout, než obcházet celkem dost biblických míst - a to ne vytržených veršů, ale celých kapitol. A predestinace opravdu znamená více pokoj než strach. Jak stojí v 1. Janově 4: "Kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce". A to v predstinační nauce zaznívá velmi silně - jsi předurčen ke spáse a nikdo, ani smrt, ani mocnosti atd. nás nemůže vytrhnout oddělit od našeho Otce, jak si to přibližně Pamatuji od Pavla. A ovšem platí i to, že pokud lidé odmítají evangelium, nemusí to být vždy naše vina. Právě opominutí této možnosti vedlo a dodnes vede k vyprodávání tisíciletých církevních, ba biblických pokladů pod heslem "hlavně oslovit moderního člověka". Co když je (některý) moderní člověk prostě lump a na spásu z vysoka kašle? Není to možné? Je zlo jen nedostatek poznání? Ale to už rozvíjím dále a ty jsi nic takového neříkal, takže tady končím.