Milý Adame,

Jak jistě víte, slovo "tradice" může být v církvi velmi mnohoznačné. Máme tradici apoštolskou, patristickou, reformační apod. - její původ tkví v onom Pavlově "já jsem přijal od Pána, co jsem vám také předal" (1Kor 11:23 a 15:3). Předmětem tohoto "traditio", tedy předávání, jsou základní sloupy naší víry vyvěrající z velikonočního tajemství - smrt a zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista a vykoupení člověka. Proces onoho předávání je v dějinách spásy nezbytný, i když čteme Písmo sami, dříve nebo později stejně potřebujeme někoho, kdo k nám "naskočí do kočáru" a pomůže pro změnu nám naskočit do společenství Kristova lidu.

Někteří však mohou pod slovem "tradice" myslet také cosi jako "na této kazatelně byla už od časů faráře XY, dej mů pánbů věčnou slávu, tato bílá krajkovaná dečka s tím říkáním a na stole Páně byl vždy květináč atd. a běda tomu, kdo by to tady předělal!" Jistě uznáte, že toto má s prvním případem tradice společného velmi málo. Toto je sice extrémní případ, ale na jeho rovinu by se daly převést i jiné, méně křiklavé, zato však velmi zbožně či pravověrně nalakované. Pokud se Tomáš Pavelka vymezuje vůči tradici kriticky, má na mysli spíše tohleto. Farář ve sboru není primášem folklorního souboru, ani zaměstnancem skanzenu, který za úplatu předvádí jak se dělala řemesla před 100 lety, i když se asi najdou tací, kteří by ho v této pozici rádi viděli.

Je samozřejmě pravda, že církev, respektive sbor, má být také jakýmsi duchovním domovem, aby se v něm každý cítil dobře. Podobně jako změny v bytě mohou i změny v církvi působit buď pozitivně (když si vymaluji pokoj, tak třebaže se mi do toho ze začátku nechce, zjistím posléze, že se v čerstvě vybílené světničce cítím lépe než ve staré zašedlé malbě s nevkusným válečkem) nebo negativně (pokud starému člověku v pokoji přeskládám nábytek, začne mít pocit cizího prostředí a cítí se sklíčený a dezorientovaný). Čili v nakládání s tzv. tradicemi sboru je třeba být opatrný a lidsky chápavý - včetně toho, že věc, která je na základě mé reflexe a přesvědčení zcela v pořádku, může být pro druhého oním příslovečným "masem obětovaným modlám".

Můj osobní pohled na tradici je asi takvýto: základní otázky na které hledal veřící člověk odpověď dejme tomu v 4. nebo 13. nebo 16. století jsou totožné s těmi našimi a tak se máme těmto hledačům stavět po bok, ne se na ně dívat přes prsty. Tradice má význam jako jistota, že předešlé generace křesťanů vedly týž boj víry, že ti kdo byli před námi, nebyli duchovně plytší, infantilnější, zaostalejší než jsme my. Z těchto důvodů je třeba mít jejich takto nahlížené dědictví v náležité úctě. Tradice však nemá být "posvátná kráva" charakterizovaná nedotknutelností a tabu, kritická reflexe k ní stejně tak náleží jako úcta a tam kde se odhalí, že nejde o boj víry, nýbrž o předsudek, omyl či dobově podmíněnou záležitost, které dnes nemá žádný smysl, mělo by být otevřeně a s klidným svědomím možno poukázat na císařovu nahotu a přestat s udržováním dané věci či postoje, pokud překáží jiným, nosnějším věcem.

K otázce kříže: myslím že je problém, když se míchají 2 otázky - kříž jako součást loga církve a přítomnost symbolu církve v liturgii, bohoslužebném prostoru atd. K mixování pojmů "symbol" a "znak" jsem něco už naťuknul v tom svém článečku na Coeně (znalci Ricoeura, Junga či Saussurea, mezi které se bohužel nepočítám, by to asi vyjádřili lépe). V logu kříž slouží skutečně jako vlajkonošský znak - tam si kladu spíše otázku, zda církev logo potřebuje, zda je legitimní se takto vymezovat, zvláště negativně (nejsme ti, co jsou jako tamti), absencí něčeho (chcete-li, Vaše "nesýkora"). Pominu-li ekumenismus jako znamení doby, ke kterému se ne všichni musejí hlásit, myslím, že to je hloupý způsob, jak si zvyšovat kolektivní sebevědomí (Hausenbergermayerem prokletá ř.k. církev žádné logo nemá a žije). Kříž byl křiáky zneužit, proto však sám není špatný - podobným způsobem by se dalo třeba hovořit o zneužití Bible.

To oč mi jde, je rehabilitace kříže jakožto symbolu, který nám pomáhá prostým způsobem vyjádřit ústřední zvěst naší víry - Krista ukřižovaného a vzkříšeného. A to s žádnými církevními logy či fanglemi ve "svatých" bojích nemá co dělat.