Při jednom pastoračním semináři jsme s kolegy s nadsázkou konstatovali, že pokud má být farář dobrým pastýřem, je potřeba, aby žil chvíli v rozpadajícím se manželství, aby se rozvedl, aby ovdověl, aby přišel o dítě, aby prodělal nevyléčitelnou nemoc,… jinak nemůže být schopen se do situace lidí v cítit. Jaká je pro Vás definice "normálně pracujícího člověka ve sboru"? Obávám se, že se opět dopouštíte paušalizace a zjednodušení. Jsem farářem na relativně malém sboru. Mezi členy sboru jsou lidé pracující celý život ve fabrice na směny, soukromníci, zaměstnanci i zaměstnavatelé, advokáti, učitelé, doktorky, politik, prodavači, zemědělci, státní úředníci. Jakou roli si mám vybrat, abych se uměl dostatečně vžít do normálně pracujícího člověka ve sboru? Sebekriticky přiznávám, že všechny nezvládnu. Volím jinou cestu - předpokládám jako většina kolegů a kolegyň - co možná nejpozornější naslouchání životním příběhům, problémům i radostem členů sboru. Ambice na to, že se dokážu plně vžít si nedělám. Ale pokud není člověk hluchý a slepý, alespoň částečného porozumění schopen věřím je. Taky mi k tomu pomáhá průprava, kterou jsem získal třeba během studií teologie a vikariátu. Mám knihy, které obsahují desítky různých pastoračních případů. Díky nim je o něco reálnější obsáhnout ony různorodé profese, protože vyzkoušet si je všechny je jednoduše nereálné. Máte opravdu zkušenost jen z faráři, kteří vystudovali teologii, ale nemají životní zkušenosti, empatii, lásku k lidem ani k Bohu?