Jasně… na denáru byl obraz římského císaře (tehdy to byl princeps - "první z občanů Říma") a bylo tedy podle Krista nutné respektovat autoritu císaře a jím pověřených autorit. Tedy respektovat ji v oblastech, kde nebyla v rozporu s Božím slovem. Příkladem může být i příběh výslechu apoštolů před Sanhedrinem ve 4. kapitole Skutků. Znamená to tedy, že i dnes se nelze se jen tak vykašlat na světské zákony. Zvláště, když jsme občané státu. A součástí legislativy je i zákon o církvích.

My patříme Bohu - jak obecně (jako jeho stvoření), tak i konkrétně - v Kristu (jako nové stvoření - to je to moje "osobní, probuzenecké"). To moje osobní "probuzenecké vyznání" nacházím v listu Římanům 10:9 -"Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. "

Církevní řády spolu se legislativou demokratického státu, která se konkrétně týká církví, jsou jakousi "pojistkou" proti zneužívání vroucích probuzeneckých citů a postojů lidmi, kteří si chtějí na probuzenectví "vybudovat jméno". A vytvořili nebo vytvářejí paralelní církevní struktury. A to je dobře - pojistit se proti takovým "vlkům hltavým"!

Omlouvám se za tvrdá slova, ale taková je moje zkušenost z vývoje v evangelikálních církví z postkomunistické doby. Stojím si za tím. :)