Jak jste, pane Hledající, psal, že většina lidí ve sborech jsou moudří a laskaví lidé, kteří se drží zpátky a jistá menšina pak tvoří ze sborů ta ghetta - vidím to do jisté míry podobně - nejsem z Prahy, ale z venkova a máme u nás hodně milých a laskavých lidí. Přesto se novým lidem (jsem již více let nově příchozí) začleňuje do sboru trochu těžce. Nemyslím si, že to vzniká u těch "vládnoucích " hlavně ze špatných úmyslů - mám dojem, že to může vznikat z nedostatku nadhledu a důvěry vůči nově příchozím, která je částečně založena na racionálních základech - totiž špatných zkušenostech. (štěpení sborů atd.) A také z nedostatku zájmu/času aktivně nové lidi podporovat, obzvláště, pokud vymyslí něco /a se chovají třeba jen milimetr odlišného od našich představ. (Myslím, že z podobného důvodů odchází z některých sborů i genetická mládež, protože jim tahle míra nedůvěry může srážet křídla.) Jemní a moudří lidé se naproti tomu prostě přirozeně lokty do funkcí necpou, nemají na to žaludek a tedy ani nemají moc pravomocí nové lidi v různých službách podporovat. Noví lidé mají nové nápady a pokud to chceme nechat postaru, tak se nám to prostě nehodí - nejdříve ty nápady, a pak vlastně trochu i ti lidé, těm novým lidem někdy nezbývá než, že se pasivně stáhnou nebo že odejdou. Dnes lidem víc než dříve chybí čas a s ním i laskavá diskuse. A svým způsobem přebývají finance, o které se musíme důkladně starat. Novým lidem se hodí laskavá nabídnutá spolupráce s původními genetickými členy, když ale není, tak můžou ztratit odvahu nebo udělají nějakou velkou chybu, za což se pak cítí ve velké nemilosti. Aktivity nových členů se někdy nepovažují za naše aktivity, ale za jejich aktivity atd.

Prakticky - Připadá mi to asi takhle - buď chceš službu, potom si v tom plav jak chceš - nemáme čas (zájem) tě v tom příliš podporovat nebo nastavíme různé komplikované podmínky, maximum a velké milosrdenství je nabídnutí prostor a trochy peněz - nebo nechceš službu, a tak si to zařídíme sami bez tebe, byť z posledních sil a za cenu, že další služebníci u nás nevyrostou. Není to vždy a všude, ale občas se to objeví. Bohužel. Také tomu "zacyklení do sebe" do jisté míry pomáhá nezájem poctivě nasouchat i těm tišším hlasům, ať už proto, že není čas apod. Pak se ti tišší nevyjádří, protože i kdyby něco řekli, je to jedním uchem tam, druhým ven.

Není velký zájem naslouchat, není velká odvaha ke změnám. Jen občas něco - a zbytek si omluvíme nedostatkem času a naší nedokonalou hříšností, na kterou se svede kdeco. Také nemáme zájem se moc družit s někým jiným než sami se sebou, a tak se nové myšlenky, obohacující přístupy ani nemůžeme dozvědět. Nejsme velkorysí, bojíme se přijmout běžná rizika, chceme mít všechno dokonale pod kontrolou. Pečujeme důkladně o majetky a vliv. Hodně se o to bojíme a nechceme to ztratit, protože si myslíme, že to nás spojuje s tradicí otců. Lpíme na vnějších formách. Zda farář/ka nosí kolárek nebo zda je večeře páně tak či onak. společně se téměř nemodlíme, nemáme zájem společně prožívat svou víru, být nejen bratry a sestrami, ale i přáteli - krom striktně daných bohoslužeb. Do jisté míry do tohoto nás trochu tlačí i vedení církve - nesetkala jsem se s tím, že by bylo možné mít nějakou domácí skupinku, přitom v době toleranční se lidé scházeli po statcích, četli Písmo atd.(co kdyby to ale bylo náhodou nějaké charismatické harašení a odvedlo nám to nějaké ovce…) To, abychom byli hodní laskaví podporující a odvážní - to nám uniká. Je to bolest církve, je to pro naše okolí špatný obrázek o Kristově nevěstě, snad dá Pán Ježíš, že to vlivní lidé ve sborech přehodnotí dříve než jim církev a sbory pod jejich dokonalou péčí z většiny vymřou. Je to stejné jako člověk před volbou partnera - když chce žít co nejdokonaleji, žádného si nikdy nevezme - tak ovšem zahyne lidský rod. A také problém předání statku - prostě včas, s láskou a laskavou radou to začít předávat ještě v určité síle je problém nejen v běžném životě, rodině, politice. Zdá se, že systém My sami (až do hrobu), zeťákovi jen přes naši mrtvolu - drtí i ČCE. Máme možnost se do takové církve zapojit či nezapojit. Je to na každém z nás. Já jsem si vybrala zapojení, i když je to občas lehce absurdní tandem a chápu, že některým genetickým vlivnějším členům můžu lézt na nervy, poněvadž pro ně můžu být nepochopitelná, protivná, rozrejvací, zmatečná a ne tak na úrovni. Mně je ĆCE velmi blízká původní věroukou, která navazuje na reformaci - a hájením svobody, to je pro mne nejpodstatnější.Řekněme, že "životním stylem a klimatem sboru" mi tato církev na druhou stranu poněkud nesedne ( i když jsem schopná to tolerovat a přizpůsobit se ) - právě vzhledem k očividnému rozporu mezi požadavky evangelia a svou novodobou tradicí, která se nesnaží být moc evangelická (tvořivá a radostná).Nicméně s tím "životním stylem " to je těžké i u jiných denominací, které jsem předtím navštívila. A sbory, které mají životní styl" na pro mne lepší úrovni, jsou bohužel velmi daleko. Takže jsem tam, kde jsem a i na tom místě vidím v mnoha příležitostech, že to má i přes různé úsměvné či plačtivé překážky i dobrý smysl.