Milá Kunhúto, křesťany za blbečky nemám, ale myslím si, že prokázali v minulosti více než zřetelně, že je pro velký problém dodržovat minimálně alespoň to, co si jako svojí víru vymysleli. Jeden Bůh lásky proti pohanskému polyetismu. Krásná idea. Co se s ní ale stalo? Stovky, ne-li tisíce církví a církviček, které mají jednoho a téhož Boha se přou a někdy doslova perou a zabíjejí, protože si myslí, že tu nejpravdivější pravdu mají právě oni oproti ostatním. Je málo příkladů z minulosti kdy církev tvrdě potlačovala odlišné názory? Co např. takový Markión? Ten dokázal vytvořit doslova masovou organizaci široko daleko rozšířenou s teologií daleko přirozenější (na tehdejší dobu) než oficiální křesťanství. Pískal si však trochu jinou písničku než oficiální církev, ta lépe vyhovovala mocenským ambicím vládců, tak pryč s ním. Přitom jeho myšlenky byly tak silné, že přetrvaly až do 16. století. To je malý důkaz nesnášenlivosti, lépe řečeno přímo nepřátelství a nenávisti té jediné pravé církve. Proč by si nemohl každý věřit čemu chce když ho to dělá lepším člověkem? Víra, která mě posouvá k něčemu lepšímu, mě nikdy nepovede k otevřenému nepřátelství vůči druhým. Řekneš možná, vždyť křesťané dnes již nikomu neubližují. Ano, máš pravdu. Ale patří snad do mírumilovného náboženství netolerance pro jiný názor? Vím o čem mluvím – i dnes, kdo je mimo křesťanskou církev, je tím, který je někde za pomyslnou zdí, ten, který k nám nepatří, ten, který věří nějakým bludům, až uvěří v Krista, může přijít. O tom tady hovořím. Ne o zjevném násilí, ale o netoleranci někde hluboko v nitru.