Zdravím případné diskutující. Skoro samí muži a jen pár názorů vycházejících z vlastní životní zkušenosti. Zato hodně namyšleného poučování. Jsem na ně alergická. K víře mě před lety dovedla otevřenost a tolerance sboru, do kterého jsem přišla. Posledních pár let mě od víry odvádí pokrytectví a hra na evangelické tradice v rodině mého manžela. Řadu let jsem nechápala, hledala chyby u sebe. Já konvertitka jsem se snažila vést děti k víře svého muže, a byla mi zazlívána nedostatečná "pravověrnost". Můj muž se věnoval práci, svým zálibám, televizi, počítači. Nezbýval mu čas na vlídné slovo pro děti, společné jídlo, rozhovor, natož modlitbu. Zato ve sboru také dokázal vést krásné řeči o křesťanském životě. Naše rodina se rozpadla. Vy máte možná ještě čas vstát od počítače, zahrát si s dětmi člověče nezlob se, vyjít si na procházku se svou ženou a cestou se kouknout, jestli někde nestojí hladový, žíznivý, nahý, cizinec, opuštěné dítě,…..