Píšete to hezky, s. Glacová, akorát bych se nesmířil s tím, že to smilstvo necháme žít ve sboru jen tak, s jakousi podmínkou že když dotyční nebudou dělat další problémy a budou si jaksi věrni atd., že přivřeme oko. Hříšníka máme napomenout, pak před staršími a pokud se přece nechce napravit, má nám být jako pohan a celník. Tedy exkomunikace - poslední varovný otřes k uvědomění se anebo to horší - už ti poněkud není pomoci, jdi si svou cestou. To je moje stanovisko, které chci pro pochopení doplnit třeba takovým případem kleptomana, který se v sobě usnese, že s tím kradením nebude dělat nic a bude si krást dál, a podobné případy. Ano, za staromódní církví se lidé 21. století valně nehrnou. Snad jako lákadlo pro ty zvenčí zbývá "jen" ona Vámi dobře vystižená posvěcenost - že na nás ten svět uvidí, že jsme jiní, že opravdu žijeme to, čím jsme. Ze zkušenosti moderních církví můžeme vidět, že jsou skutečně schopnější přivést do svého společenství více (mnohem více) nových tváří než my, "zapčklí zásadovci". Avšak vidíme, že ony ty supermoderní církve nové lidi nakonec stejně dlouho neudrží, ba co víc, rozbije se nakonec i to, co před tím bylo. To vím tak trochu z vlastní zkušenosti, názvy denomninací snad netřeba jmenovat. A tady vidím i kus často té diskutované krize církve (resp. v případě našem oné "krize či vize ČCE"). Čím více zavíráme Bibli a otevíráme se světu, otevíráme se ďáblu.