Myslím si, že Bůh nezamýšlel lidi vytvořit pro homosexuální vztahy ( z hlediska fyziologického i rozmnožování) - na druhou stranu 5% lidí se v dospělosti objektivně nedokáže chovat přirozeně heterosexuálně, čili Bůh homosexualitu zřejmě dopouští. Předpokládám, že to je nějaká porucha v oblasti vnímání opačného pohlaví (ať už genetická nebo sociální), kterou ale nedokážeme léčit. Pokud tedy vznikají dlouhodobé stejnorodé páry, vidím to jako řešení pro ty lidi, pokud oba jsou v tom vztahu spokojeni - je to lepší (pokud nemohou žít sami), než aby se jejich touhy realizovaly nějakým méně vhodným způsobem, případně takovým, který pak ubližuje dalším lidem (promiskuita, shánění mladých ještě nevyhraněných osob za peníze, drogy, …).Jestli bych těm lidem požehnala jako do manželství, to asi ne. Ale taky bych je nepranýřovala. Je to jejich volba, když se tak rozhodnou žít, které nemusím úplně rozumět. Více homosexuálně orientovaných lidí, které jsem v životě potkala, jsou však spíše spojeni s promiskuitou a patologickým chováním, 2 osoby z nich byly odsouzeny za zneužívání nezletilých k homosexuálním praktikám, kterým za to nabízeli velké částky peněz.Přitom se tvářili celou dobu, že jsou OK, že jich se tyto věci netýkají. Setkala jsem se ale i s párem, který si byl několik let věrný (vlastně takové registrované partnerství) a nikoho s tím neotravovali.

Pokud by s tím přišlo domů moje dítě, tak bych mu asi řekla, to co nám kdysi jeden učitel "vyšší princip" na konzervatoři - kde jsou tyto jevy častější (jako poněkud přecitlivělí jedinci jsme se spíše vyrovnávali se stejným než s opačným pohlavím pro jiné množství hlubšího porozumění) - tedy v hodinách společenské výchovy nám "vyšší princip"- ateista- radil, ať pečlivě zkoumáme, pokud takové pohnutky u sebe vypozorujeme, zda je to naprosto neměnná věc. Pokud seznáme jistě, že ano, ať hledáme podobně starého podobného, ať se ale do toho nenecháme "uvrtat" jen proto, že je to přijatelnější, modernější, nebo snad že si potřebujeme přivydělat (a není nám to tolik proti mysli) atd. A pokud s tím koketujeme jen jaksi částečně, tak ať zkusíme i běžný vztah, který má z empirického hlediska více možností. Jako příklad nám říkal, že ve starém Řecku bylo běžné, že mnoho mužů, kteří byli i dobrými manželi, mělo homosexuálního mladšího partnera a bylo to bráno za určitou společenskou prestiž. Čili že u ne úplně malého procenta populace se toto chování dá i uměle vybudit z důvodu jinak nastaveného sociálně přijatelného rámce - a třeba pouze u pár procent naopak se dá říci, že jsou čistě vnitřně homo/heterosexuálové. Člověka s homosexuálním chováním, které se projevuje např. registrovaným partnerstím tedy toleruji - pokud by byl i v církvi, tak i tam, ale nemyslím si, že by měl být např. představitelem církve - v Bibli najdeme někde doporučování, že má být představitelem ten, kdo je muž jedné ženy - žena může být jáhenkou, je-li ženou jednoho muže (a pak ještě nějaká další pravidla k tomu.) Bylo to psáno v době, kdy homosexualitu i rozvody/milenecké poměry znali. Možná tam jde o to, že představitel má nést určité hodnoty, které obecně jsou pro většinu příkladem, povzbuzením. Myslím si, že představitelem by neměl být člověk, který má již další ženu, za života té předchozí atd. Vede to k představě, že milenecké poměry jsou OK. Homosexuální osoba by neměla být církvením představitelem - vede to k představě, že přemlouvání k homosexuálnímu chování (a i jiné patologické chování s tím spojené) je OK. Většina homosexuálů navíc v registrovaném partnerstí nežije a ani nedovede žít, ačkoliv jim to je umožněno. Co by církev možná měla umožnit - člověku, který to vyřešil celibátem nebo i registrovaným partnerstím - dát prostror, aby mohl být svědectvím pro ostatní silně homosexuálně orinetované, že se toto nemusí řešit různou trestnou činností.

Je i ještě jedno řešení, které se v některých případech osvědčilo, o kterém se v dnešní době, zmítané "mediální srdcovou masáží" možná ani nehodí mluvit - pár vytvořily dvě osoby opačného pohlaví, které jsou obě homosexuálně orientovány, ale rozhodly se zkusit žít většinově. Rozuměly si v té věci, že chápaly své pocity těžkostí toho druhého, měly pro sebe navzájem a pro své hledání porozumění a většinou jim to přineslo dobré věci, nakonec se vzali a měli děti. Možná pro někoho je to "sňatek z rozumu", ale těm osobám to přineslo vnitřní naplnění, radost a spokojený život, i když pravděpodobně nemohou prožívat to naprosté souznění, co by asi cítili v homosexuálních vztazích.