Zběžně jsem přehlédl tu diskuzi.

V mnohém se Jimovi nedivím (jeho otázkám i výtkám). Církev je poněkud kontroverzní útvar, dá-li se to tak říci. Církev popisovaná v Novém Zákoně taky nebyla žádná selanky. Viz. pastorační dopisy apoštola Pavla, Petra i Jakuba. Charisma Ježíšovského společenství - "undergroundu víry, lásky a naděje" pomalu pohasínalo. Objevovaly se sekty, tajemné gnostické obřady, ze starších, kteří sloužili v konkrétních církevních komunitách se stávali regionální biskupové s neomezenou mocí. Po r. 313 se křesťanství jaksi zestátnilo a zešedlo. Zbyly z toho pak ty komise.

Přes 2000 let "církevního paradoxu" (tzn. soužití pšenice s koukolem) je ale zajímavé, jak i ty komise měly ve své době tak nějak svůj smysl. Sestavení novozákonních písem, nějaká ta vyznání víry atd. Holt, nic co se stalo, se nedá odestát. Dá se z toho ale poučit.

A v mnohém přikývnu i Anně Glacové. Líbí se mi, co napsala o dnešních českobratrských:

"Myslím, že ČCE v přístupu k vnitřní osobní víře v tom má jednu z největších svobod v rámci tradičních, ale i moderních církví v ČR. Trochu to ale pro mne "kazí" ten občasný převelice silný důraz na faráře a na nutnost rozvoje IQ, který je zažitý. Církev se členy většinou IQ 120 a více může někdy obtíže nacházet řeč s lidmi, kteří mají rádi telenovely, dechovku a neholdují filozofii."

Moje řeč: svoboda je tu (v ČCE) velká…a to je jenom dobře. Ale svoboda také zavazuje. A to o těch "telenovelách a dechovkách" se může týkat třeba punkové nebo hiphopové kultury.