Pro psaní velkého písmene jsou směrodatná Pravidla českého pravopisu, v tomto případě konkrétně odst. 87 b). Takže v židovské bibli (= tenach neboli Starý zákon) nebo křesťanské bibli (= židovská bible + Nový zákon) je slovo „bible“ obecným jménem sbírky dokumentů, jejíž obsah je nejednoznačný - dokonce i křesťanská bible postrádá jednoznačnost jako nezbytný atribut jména vlastního, neboť katolická bible obsahuje proti bibli protestantské navíc knihy deuterokanonické (apokryfy). Naproti tomu Bible kralická nebo Bible kutnohorská jsou názvem konkrétního vydání těchto sbírek, časově i místně určeného, jednoznačného obsahu - jsou to tedy jména vlastní a jako taková mají nárok na velké počáteční písmeno celého názvu - tedy „Bible kralická“ nebo „Kralická bible“. Tento poměrně jednoduchý a přehledný princip v posledních letech rozmazávají hojné překlady duchovní literatury z angličtiny a němčiny, přebírající bezmyšlenkovitě pravopis anglosaský, takže za nějaký čas budeme psát kromě Bible nejspíš i Pondělí, Úterý atd. Osobní úctu či neúctu je lepší do pravopisu nemíchat, jinak bychom brzy mohli mít pravopis křesťanský, muslimský, ateistický a nevím kolik dalších, podle osobního gusta. A pak už se v tom nevyzná vůbec nikdo.