Uspořádání ČCE je trochu složitější: je presbyterně-synodální, což uplatňování moci komplikuje, ale i to je smysl demokracie.

Demokracie má mnoho kritiků. Především těch, kdo si pletou vládu lidu s vládou lůzy nebo rovnou s anarchií. Ale od nepaměti se též nese kritika demokracie na vlnách zdůrazňující těžkopádnost rozhodovacích procesů. Už Plató si byl vědom toho, že demokracie není zrovna vhodná pro válku, proto i nejdemokratičtější státy ve válečném stavu demokratické mechanismy umlčují.

Jiří Krupička (Renezance rozumu, ISBN 80-202-0618-3) právem zase ukazuje, jak demokratičtí politici zaměňují hodnotící soudy o správné vládě nejrůznějšími průzkumy veřejného mínění a žebříčky popularity. Není určitě bez nebezpečí, že do demokratizované církve pronikne i tento nešvar, pokud tu už dávno není. Jak Krupička tak i Hans Küng (Světový étos, ISBN 80-7021-327-2), a nejsou v tom určitě sami, upozorňují na zkázu demokratických ideálů způsobenou tím, že demokracie vznikla bojem o práva občana. Následkem toho je postavena demokracie v dnešní podobě na zdůrazňování práv s naprostou absencí povinností, jak na straně volenců, tak i volitelů. Nikdo za nic nenese odpovědnost. Oba volají po doplnění Charty práv občana o chartu povinností občana. Krupička ovšem připouští, že právě tato kategorie byla totalitními mocnostmi zhusta zneužívána. My můžeme doplnit, že povinnost je klíčovým slovem v theologiích kolem totalit, ať už se třeba oni theologové považovali za bojovníky proti totalitě! Vždy tito přímo či nepřímo kritizují liberálně demokratickou společnost jako mravně i theologicky rozbředlou.

Za theologickou kritiku lze citovat jednoho ne příliš dobropověstného "theologa", kdysi z ČCE, totiž že "v církvi nemá být demokracie, ale theokracie". Co proti tomu namítnout? Je to pravda, ale do Království božího je daleko a institučním zavedením theokracie můžeme pouze zřídit pěkný satanistán!

Hybrid presbyterně-synodální není tedy dokonalý. Není ani biblí daný; v tom je bible tak neurčitá, žádné organizační formy nepředepisující, že si z ní muže každý vyčíst přesně tu, kterou by v ní najít chtěl. Ale je to také důkaz toho, že organizační formy jsou spíš věcmi služebnými' či případnými. Forma správy církve jsou různé, i v tom je třeba vidět smysl ekumeny: jednomu se v určitou chvíli osvědčí to, jinému ono. Uvidíme, co se osvědčí "až do konce".

Demokracii chápu ne jen jako distribuci moci, ale i odpovědnosti. Volitelé v ČCE neschvalují, co je Boží vůle, ale vydáme-li se její cestou. Mají v rukou plnou odpovědnost správnou cestu přijmout nebo odmítnout. Pokud ji ale odmítnou, kdyby jim ji někdo shora přikázal, nic se tím nevyřeší. Ale i ve Starém zákoně Bůh člověka staví před rozhodování. Takový decisionismus je tedy nevyhnutelný. Jsme odpovědni za svou spásu i zkázu. I o tom je demokracie.

Zřízení ČCE bych nepřeonačoval. Spíš je třeba chopit se jej zodpovědně.