Vážení,

rád bych tady otevřel diskusi o smyslu presbyterního zřízení jako takového. Ovšem nechci se tu moc rozepisovat, dokud neuvidím vážný zájem i z vaší strany. Třeba to zas až tak nepovažujete za téma na pořad dne.

No uvidíme (první nástřel):

Presbyteriánství připomíná v mnohém prvky smluvní demokracie. Nábožensky vychází z přesvědčení, že povolaní lidé mají různá obdarování od Boha, a tedy podle toho přijímají různé kompetence při správě církve. Jako každý složitější správní systém vyžaduje jistou formálnost v postupech a vyžaduje od lidí schopnosti vyjednávací, vzájemný respekt (nejen předváděný), solidnost, čestnost apod.. Dodržování smluv a třeba jen ústních dohod je klíčové. A zároveň je jasné, že život přináší mnohé nečekané změny, takže každý tak trochu musí pracovat s jistým rizikem i samostatně bez předešlých dohod a pak ostatním skládá účty. Ovšem jaká je praxe v Evang.církvi (-ích)? Je vůle toto zřízení naplňovat? Kde? Jak? Myslím teď na systematické naplňování a rozvíjení, nemyslím na to, že je potřeba dostát tu a tam čiré formě třeba jen jednorázovou účastí na staršovstvu či v nějakém výboru, často právě jen "poradním". Ano, hlasuje se, volí se do funkcí, ale kolik lidí pak za své hlasování nese skutečnou odpovědnost? A kolik lidí své poslání presbytera skutečně naplňuje? Církev samozřejmě nelze stavět na lidech a třeba na jejihc počtu. Je také jasné, že dlouhá doba totalitního režimu napomohla tomu, aby církve zbiskupštěly a zfarářovatěly. Ale chce se z toho teď ven? Není to namnoze jen samá hra na demokracii? Vaše zkušenosti třeba z jiných sborů a církví jsou samozřejmě jistě často jiné. Ale právě proto bych hodně stál o to, abyste se k tomu vyjádřili ze svého stanoviska.

Předesílám, že na různé anonymní výkřiky nebudu reagovat, pokud budu mít pocit, že jejich autory tato otázka vlastně nezaměstnává.