Začnu od začátku. Že každý z nás v něco věří, je zřejmé. Takoví lidé bývají nazýváni něcisty, tzv. hledající. Věří, že něco nad námi být musí, nenazývají to nutně Bohem, ale prostě něčím. Snad ani nemají potřebu něco takového pojmenovávat. A křesťanům misijně založeným obvykle jde o to přiblížit tyto hledající k Bohu, aby začali věřit v Boha. Problém je s tzv. starozákonním Bohem, jehož pojmenovat nebylo jen tak, natolik se ho lidé báli. Jistě se lidé dají dělit na věřící, nevěřící a ateisty. Je to sice trochu jednoduché, ale zřetelné. Zvlášť u věřících, to něco si pojmenovali Bohem a věří v něj. Ne, že by nic dalšího neřešili, ale tuto základní otázku mívají zodpovězenou. Nabízí se sice další a další, ale pro tuto chvíli to stačí. U nevěřících je to vskutku složitější. Nevěří totiž v to, co věřící, totiž v onoho troj-jediného Boha, ale na rozdíl od ateistů jednoznačně nepopírají jeho existenci. Takže nevěří, že je. Bývají jimi ti hledající. Ateisté skutečně nevěří ani v Boha věřících (troj-jediného, jsoucího) ani v Boha nevěřících (neuchopitelného či nepojmenovatelného) ani je vlastně moc nezajímá, prostě ho popírají. Dost možná věří v nic. (Věřící věří v Boha, nevěřící v něco a ateisté v nic). Což může přivádět k tomu, že by o něm nechtěli nic slyšet, když ho popírají, ale tak jednoduché to není a v cajku už vůbec ne. Ono to označení ateista je vůbec podivné. Za časů antických božstev byly za ateisty považování kristovci (nebo-li křesťané), kteří popírali pro ně pohanské bohy, později (od středověku dále) se to obrátilo a dnes jsou za ateisty považováni jednak ti, kteří se za ně pokládají a jednak ti, kteří prostě v toho Boha (křesťanského či jakého) nevěří či ho dokonce popírají. Což je smutné, zvlášť když se mluví o nás coby ateistické zemi (jsme spíše zemí ateizovanou, resp. sekularizovanou či sekulární – ovlivněnou či zaměřenou na světské věci). Že věříme, je jisté. Každý věří. Víra se však projevuje různě (podobně jako třeba Duch svatý vane kudy chce). Jde o to co, či v co věříme. Jak člověka přiblížit Bohu, je-li to posláním křesťana. Nakolik je rozumné zvát takové ty hledající do shromáždění, do kostela či na větší akce, když tam sám moc nechodím. Toť otázka. A to proto, jak blízko je společenství věřících tomu, čemu sám věřím. Neboť jak se často rozchází teorie s praxí, tak se i já stydím za evangelium (což asi chci těm, kdo hledají, zvěstovat). Víra se totiž má žít, nejsme tu proto, abychom se líbili. Do kostela, do shromáždění, na bohoslužby nechodíme proto, že se nám tam líbí, ale proto, že tam máme nějaký prostor k víře, ke sdílení, k životu z víry, abychom prostě měli z čeho žít. A to je ten problém. Ne v tom, jestli se nám kde líbí nebo ne, ale jestli tam mohu s ostatními sdílet svoji víru a žít život věřícího. A mohu? Mám s tím evidentně problém. A tak je nikam nezvu a nechám působit oblast, kde to vypadá, že se víra žije, kde toho kýženého Boha nabízejí s tím, že když tě Bůh miluje, tak ho prostě musíš pustit do svého srdce. Víra se tam žije (taková ta radostná se všemi skutky, jaké jen mohou být). Nemusí se nám to líbit (ač ty sekty toho líbivého Boha nabízejí, uvěř a bude Ti krásně, uzdravíme Tě samozřejmě skrze něj a všechno bude fajn), ale to je tak vše, co proti tomu můžeme dělat. Máme však coby součást církve umět nabídnout více a lépe to, čeho se chopí např. to Triumfální centrum víry. Jde o to hledat Boha neustále, sekty ho zřejmě mají již najitého, ale my se po něm máme pořád tázat. Jak a kde Boha hledat, je otázka. Bůh je takový, jak nám jej představují naši rodičové. Vypadá to, že tak to je u těch, kteří se do církve jakoby narodili, žijí v křesťanské rodině (ať už přímo farářské nebo třeba presbyterní či aktivně účastnící se života sboru, církve). Ne snad že by to měli vyřešené, sice jsou trochu napřed, Boha mívají najitého, spíš zápasí o to, jestli ten Bůh je takový, jak mi o něm vyprávěli nebo může být i jiný. Doufám, že nikdo víru nikomu do mozku necpe (kromě sekt samozřejmě), činí-li tak v křesťanských rodinách, to bych je asi kamenoval, ale přivádět je do kostela a vyprávět jim o Bohu, jeho Synu či svatém Písmu je hezké, ne? Že to jiní mají těžší, je nabíledni. Ale není to tak jednoznačné. Jakoby si tito museli svou víru nějak prožít, než uvěří. Což je asi složitější. Ono vůbec poznávat Boha je zvláštní úkon. Copak ho lze poznat a znát? To jde těžko a vůbec to ani potom není lehčí, ba naopak. Jsou sice tací, kteří se s ním setkají a žijí z toho pak po zbytek života, budiž. Ale to se týká spíš jakési osobní víry, vyznání, niterného setkání Boha s člověkem, vlastní sice celé řadě biblických postav, ale tato náboženská spiritualita podle mě patří trochu jinam. Nám jde totiž o teologii, biblickou, historickou či systematickou, ale teologii. Že se stydím za svůj sbor, je smutné, je to i škoda, ale chápu to. Že mi působením na akcích víra nic nepřináší, už jsem si zvykl, ale je to spíš chyba moje než té akce! Co já dávám Bohu? Co do těch církevních akcí vnáším? Jak se má víra v mém životě projevuje, co? Že kamarádovi Bůh nepomáhá, je blbost a já to vím. Jak mu mohu pomoci já? Nemá mi jít o nějaké zachraňování jeho víry, to není moje věc. Mně má jít o jeho samotného! Bůh tomu chlapci jistě pomáhá (je to součást i mé víry), ale on to asi nijak nepociťuje, případně neví, podobně jako spousty aktivních věřících, jak si nechat Bohem pomoci a hlavně jak jeho pomoc přijmout! Ten kamarád potřebuje především moji konkrétní pomoc patrně v konkrétní situaci, a když mi půjde o něj, Pán Bůh třeba zapůsobí, když už se na to tak cítím.