Kazatel ČCE Jakub Dvořák napsal(a):
S tím "Panovníkem" máte nepochybně pravdu. Proto také hovořím o
tom , zda to nevzít "na milost", přeloží-li to někdo "můj
Pane", nikoliv že by to byl správný překlad. Záleží na vokalizaci, a
některé kruhy ji nepovažují za "inspirovanou".
Neodhadnu, patří-li
autorský kolektiv (zřejmě duo) do této kategorie (přiznávám, že k nim mám
určitou nedůvěru). Tyto kruhy mívají ovšem ve zvyku zdůrazňovat osobní vztah
k Bohu až přespříliš. To je může snadno zmást.
Z toho, co vím, mi spíš přijde, že prostě překladatelé tento malý detail přehlédli, než že by pro toto různočtení měli nějaký zásadnější důvod.
Měli jsme překladatele B21 na doktorandském semináři katedry
SZ ETF a tvrdili, že vycházeli při překladu z
BHS (Biblia Hebraica Stuttgartensia), bylo by mi divné, kdyby v tomto případě najednou překládali jen podle souhlásek…
Posíláte-li mě do školy, no rád bych, ale už jsem na to poněkud stár, a část
knihovny mám ve sklepě, kam teď nemůžu, abych si vše prověřil. Ty jussivní
tvary, zvlášť tak nepravidelného slovesa, jakým היה je, mohou ovšem mást.
A v čem by měly mást?
Vím jen, na čem některé sekulace zakládali Ráši nebo
Maimonidés.
Pokud o tom Maimonides hovoří, pak samozřejmě pravdu má, imperativ a jussiv jsou dva odlišné tvary, nicméně ani jeden z nich není možné překládat indikativem (oznamovacím způsobem).
V přímé řeči, navíc bez částice ו ovšem imperativ i
imperfectum 3. os. sg. mohou vypadat shodně, a to i ve vokálech.
To rozhodně nemohou.
Plné tvary imperativu jsou ovšem היו, היה nebo
היי (nemám na klávesnici vokály, ty si ale domyslíte
určitě sám), což se tomu יהי nepodobá.
Nikdy jsem netvrdil, že v
Gn 1,3 a spol je užito imperativu. Tvrdím ale, že tam užito jussivu a rozhodně ne indikativu imperfekta, a že tato místa tedy ani do češtiny nelze překládat oznamovacím způsobem.
Spojím-li to s Hellerovým důrazem na to, že אמר (na rozdíl od
דבר) není mocně působící výrok, přijde mi zajímavé, že
Sice to pro tuto diskuzi není podstatné, ale s tímto nesouhlasím, rozdíl mezi zmíněnými slovesy je podobný jako v češtině protiklad mluvit
-říct
, v němčině sagen
-sprechen
, v angličtině say
-speak
, nic víc v tom není.
se to někdo pokusil přeložit i jinak než imperativem (B 21 použila ovšem
konjunktivu, to by mohl být dobrý kompromis).
BKR má budiž
, což imperativ není. Ale jinak mi přijde docela jedno, zda-li se použije v češtině použije konjuktiv, nebo imperativ, pořád je to přijatelný překlad (na rozdíl od toho, kdyby tam byl oznamovací způsob). Mimochodem, septuaginta (řecký starověký překlad) tam má imperativ.
Pokud B21 má v češtině konjuktiv, pak je to samozřejmě v pořádku. (Sám bohužel překlad dosud nemám po ruce, takže nemůžu srovnat…)
Z hlediska hermeneutické to vede k přílišnému, spíš dogmatikou diktovanému
zdůrazňování Božího imperátorství.
Osobně to v tom nevidím rozdíl…
