Aktuálně v ČCE

Co hýbe s ČCE...

Odpověď na příspěvek: Trochu off-topic: "liturgičnost" ČEPu

Od: Kazatel ČCE Martin Grombiřík <>
Kdy: 30. 05. 2009 14:59
Předmět: Trochu off-topic: "liturgičnost" ČEPu

Chtěl bych se na tomto místě vyjádřit ke snaze prezentovat Český ekumenický překlad (ČEP) jako vhodný prototyp liturgického překladu. Dovolím si s tímto tvrzením nesouhlasit. Nebudu teď hodnotit jazykovou, formulační apod. úroveň, k tomu by se jistě našli povolanější znalci. Problém vidím v oblasti, kterou budou možná někteří považovat za okrajovou, ale k hodnocení "liturgičnosti" překladu jako kritérium podle mne patří. Jedná se o stránku hudební.
V bohoslužbě má Boží slovo zaznívat nejen ve formě čtené, ale i zpívané. Již v tradici synagogy bylo veřejné předčítání Písma vlastně jeho zpíváním, kantilační značky ostatně tvoří standardní výbavu BHS nebo jiného vydání hebrejské Bible. Na tuto praxi navazuje rovněž křesťanský liturgický zpěv; pomineme-li hymny z officia, tvoří až do vrcholného středověku (do vzniku tropů a sekvencí) přes 90% bohoslužebného zpěvního repertoiru na Západě (především ve formě gregoriánského chorálu) logogenicky zhudebněné biblické texty. I když dnes odpadla (díky zesilovací technice) potřeba kantilovat biblická čtení z praktických důvodů, stále existuje v bohoslužbě různých křesťanských tradic prostor pro uplatnění zhudebněných textů Bible. Z toho plyne požadavek, aby alespoň ty části Písma, jejichž hudební užití je těžko zpochybnitelné (především Žalmy a kantika), byly přeloženy ve formě, která nebude klást muzikantům zbytečné překážky.
Z hlediska tradiční liturgické hudby tyto nároky vskutku nejsou vysoké, protože hudba se většinou přizpůsobuje textu. Některé elementární věci by však bylo vhodné přeci jen ošetřit.
a) obecně: zpěvnost jazyka tvoří samohlásky (vokály). Některé jazyky (latina, italština) jsou v tomto nekomplikované, protože prakticky neznají slabiky bez vokálů. Jinak je tomu s češtinou, která takovéto věci umožňuje ("strč prst skrz krk"). To radikálně omezuje možnost zhudebňování takovýchto slabik na krátké jednotónové hodnoty; konáme-li jinak, vyjdou z toho obvykle nehezké věci (EZ 379 "Stvoř srrrdce čisté, Bože, mi", "Svou krrrvi, Pane, obmyj je" apod.). Překlad žalmů v ČEPu si bohužel s podobnými věcmi příliš hlavu neláme: např. předposlední konsonantní slabika v "nevydej mne smrti" (z Ž 141:8) - v hudební kadenci nebývá neobvyklé, že předposlední funkce (např. dominanta) bývá docela rozpohybovaná, tak bychom se například v nějakém živém bachovském stylu zhudebnění mohli dočkat hotového kulometu alveolárních vibrant "r" smíchaných s pazvukem nějakého neutrálního vokálu.
b) speciálně u psalmodie - recitační notu jednotlivých poloveršů obvykle zakončuje krátká kadence s jedním nebo dvěma přízvuky, mezi posledním přízvukem a závěrečnou notou bývá prostor pro 1-2 slabiky. To nebývá problém u biblických jazyků, které mívají přízvuky na konci slova; čeština má ale hlavní slovní přízvuk na začátku a v případě slabičné předložky ("na", "do" apod.) se přízvuk posunuje ještě dále na tuto předložku. To činí práci s psalmodií v češtině poněkud komplikovanou, hudebník je v tomto případě vděčný za texty, které mají na konci poloveršů dvoj- nebo tříslabičná slova. Tuto radost mu ovšem ne vždy připraví překladatelé ČEPu; např. verš z Ž 142:7 "Vysvoboď mě od pronásledovatelů" (sedmislabičné slovo se slabičnou předložkou) je pro psalmodii opravdu "lahůdka".
Můj názor je, že překladatelé ČEP Žalmů měli před očima jejich užití primárně pro osobní "písmáckou" zbožnost, překlad byl tu a tam navíc ovlivněn různými podivínskými libůstkami některých překladatelů (různé zvukomalebné hrátky pokoušející se tu a tam napodobit odpovídající fonetické jevy v původním jazyce); pokud se myslelo na jejich veřejnou produkci, tak maximálně v podobě recitace ala Radovan Lukavský nebo Alfréd Strejček. Ostatně, jak vidno z posledního čísla Českého Bratra, tvůrci nového Evangelického zpěvníku při zařazování žalmů s antifonami raději sáhli po římskokatolickém Bognerově překladu, který (aniž bych popíral jeho případné jiné rezervy) je více "music friendly" než ČEP. Tradicionalisté v ČCE by sice mohli namítnout, že nepísňové formy "nejsou naše tradice" a žalmy máme pro zpěv veršované podle Ženevského žaltáře (obojí názor by byl na samostatnou polemiku, do které se tu teď pouštět nebudu) a tudíž je hudební hledisko pro překlad žalmů v Bibli nerelevantní. Pak by bylo ovšem poctivé neříkat ČEPu "ekumenický", ale spíše "čbr. kalvínský" překlad a maximálně v tomto kontextu by mohl být pokládán za "litrugický" - a ať si zbytek ekumeny klidně "ostrouhá".

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód