Puberťák tě pošle do háje, když jsi trapnej, ne když si klade otázky. Když si je položí, bude se s tebou hádat. Myslím ale, že puberťák je nejlépe manipulativní, protože už je zmanipulován svými hormony. Otázky si pořádně člověk klade až v adolescenci, kdy do nedělky nechodí, kdy chodí na bohoslužby, mládež, může na biblickou. Puberťák ale nejlépe odhadne jestli to co říkáš, také prožíváš. Jestli to co učíš, také oslavuješ, protože puberťák je nesmírně citlivý. Když cítí rozpor, vykašle se na to. Puberťáci jsou skvělým lakmusovým papírkem duchovního života v rodině a ve sboru. Logicky to vidím tak, v neděli oslavovat Hospodina (hravě) a v týdnu se o tom něco dovědět (hravě). Když se něco jmenuje nedělní škola, chce se tím hlavně říci, že se píše docházka, něco vyučuje a možná i zkouší (jak se dříve opravdu dělo). Jinak ale jsme zajedno, že je důležitější jaký je obsah, než jak se to jmenuje. Můj zážitek z nedělky není traumatizující, jak říkáš, ale stručně řečeno indiferentní, jak jsem řekl na začátku. Křesťanské mi více připadá nejdřív být něčím osloven, zaskočen, podnícen k vděčnosti a chvále. A pak hledat a najít vztah k Hospodinu, dovědět se o něm a prohlubovat jej. Manipulativní mi naopak připadá, nějakými racionálními konstrukcemi vybudovat nějaký duchovní svět a pak přistoupit k jeho oslavě. Člověk pak už neoslavuje, proč taky, to by oslavoval sebe a své dílo. A tady možná přicházím na odpověď, proč jako evangelíci tak málo chválíme a oslavujeme. My často začínáme a pak končíme u těch edukativních konstrukcí. Jsme vydření z charismatiků a letničních a tak se vyhýbáme spontánní oslavě Hospodina. Ve jménu svobody jsme zařízli Karafiátovy broučky jako puritánské, ale pak nevíme, čeho se chytit. Myslím, že jako evangelíci se často vlastně jen zmítáme v negacích a vymezování vůči někomu a něčemu (katolíkům, charismatikům, evangelikálům, budhistům apod.). Proč věříme? Začastá odpověď evangelíka: to máš těžký, to je na dlouhý povídání. A pak jen slyšíš, co říkají teologové, ne to co prožívá on sám. Proto v neděli především oslavuji a chválím a rád bych, aby tak činili i děti. V týdnu si s nimi o tom pak povídám. V loni jsme probírali liturgický rok. Bavilo je to.