Společnost si řeší své problémy svojí methodou. Nemyslím, že ji můžeme nechat jít k zahynutí, a nepokusit se jí v tom zabránit. Ale tvrdím, že nemusíme dělat každou hloupost, která se ve společnosti tzv. osvědčila (i to je ovšem sporné). Myslím, že my musíme jít cestou vlastní, která jedině ospravedlňuje existenci církve, cestou Kristovou.

V tom co píšeš, jsme zajedno. Církev hyne, hyne i sebeklamy, ale hlavně tím, že její jedinou ambicí se stalo přežití. Tím oprávnění k existenci ztratila. Možná (a doufám že) ne fatálně, ale zatím se jen mluví o všem mmožném, o vnějších formách a samospásných methodách. O obsahu, jen příležitostně, a pokud se něco kritizuje, tak jen tak zlehka, že se všichni pěkně nasmějeme, ale k žádnému pokání a poučení to nedospěje.

Vymyslet čím to je, to už je skutečně na nové téma. Našli bychom toho hodně. Něco spadá na vrub třeba změnám paradigmatu, jakéhosi základního software, operačního systému (použiji-li těchto metafor) mezilidské komunikace naší kultury, na kterém až dosud evangelium úspěšně fungovalo, nyní jsme zmateni. Ale je toho mnohem mnohem víc.

Například dlužíme hlubokou sebereflexi nikoliv za dávné a pradávné omyly, ale za svoji minulost nedávnou a bezprostřední. Spoustu věcí spočívá v osobnostních charakteristikách: kolik je třeba i v církvi řevnivosti, ješitnosti (projdi jen úroveň diskusí na Evangnetu!), přezírání morálních úchylek či dokonce snad kriminální činnosti některých pracovníků církve a dalšího, čím se dostáváme do rozporu s tím, co zvěstujeme!

Ale souhrnně si odpovědět netroufám, to by chtělo opravdu seriozní zájem více lidí, a už to není o kalvinismu a cvingliánství. Ty už na dnešní ubohý stav církve nemají žádný vliv - ani vina ani medicína.