Aktuálně v ČCE

Co hýbe s ČCE...

Odpověď na příspěvek: Re: Ideologie humanizmu?

Od: Uživatel Evangnetu Jakub Dvořák <>
Kdy: 29. 10. 2008 09:39
Předmět: Re: Ideologie humanizmu?

Napsal jsem sice, že končím, ale na oslavu nové formy Evangnetu, že mi občas polevují záněty dásní a že se snad naučím s fórky Evangetu vyčůrávat, pokusím se ti ještě jednou odpovědět a svůj bývalý slib smazat. Vezmu to popořadě, podle tvých (málem 95) thesí:
Tak už to ne s okázalým vykřičníkem na začátku tě myslím není hodno. To přenech těm, jimž došly argumenty, a proto už jen tlučou jako Dr. Martin prstem do svých postulátů. Tak bychom daleko nedošli.
1. Komunismus a nacismus nemohou být výhonky humanismu jen proto, že si to přeješ, nebo proto, že to napsal (při vší úctě) Patočka. Ostatně všimni si, jak se v různých kritických epochách roztrhne pytel s duchaplnými reflexemi kde čeho, jejichž společným jmenovatelem jsou pokusy vecpat nové, neznámé, a proto děsivé fenomény do starých a zdánlivě zvládnutých paradigmat, a tím ujistit sebe i druhé, že vše je při starém. Šokovat (vždy se trefují do něčeho, co vypadá, jako že je na to někdo hrdý, ale ve skutečnosti společnost zachvacuje vlna frustracek témuž), ale zároveň uklidnit (už to tu bylo). Sečteno a podtrženo: vypadá to ohromě profeticky, protože si to na proroctví hraje. Ale možná ani ti lidé jinak v takových chvílích myslet nemohou. Ve své 1. thesi si však protiřečíš, když směšuješ prvky rovnosti s nerovností tříd, společenských stavů, národů a ras, což jsou dogmata, na kterých tyto režimy stavěly. Humanismu se vysmívaly jako slabošské ideologii těch tříd či skupin lidstva, které se zdráhají podvolit tlaku doby, a odejít na smetiště dějin (Egon Hostovský rozehrál ve Všeobecném spiknutí představu dobosloví - obdoba bohosloví, uctívajícího tlak doby jako modlu. Myslím, že s takovými argumenty pracovaly ony ideologie spíš než s humanismem). Už z principu musely být tyto ideologie antihumánní (Müller prý esesáky povzbuzoval, že je doba žádá, aby byli nadlidsky nelidští), jelikož stavěly různé síly, ekonomické, biologické, historické, nad člověka. A v tom si s jistou generací theologů, mnohdy svých odpůrců, rozuměly víc, než by bylo oběma stránám milo! Ostatně lidé, kteří se vraceli z bojišť obou světových válek s pocitem, že své životy a zdraví nasazovali za něco velkolepého, za ideu, nalezli společnost těch, kteří to doma přežili, v situaci poválečného (jak se jim to jevilo) hédonismu. Nemohu se zbavit pocitu, že si skoro škodolibě přáli, aby se jim ten nový svět sesypal na hlavu, neboť za jejich mejdany přece nebojovali. (B. Hladký např. v přednášce z let 1936-1937 Novinář a věčnost hovoří o své době jako o maziválečné (!). Historická kritika by to musela posoudit jako důkaz falza z doby po 2. sv. válce, ale ta přednáška je pravá! Podobných vyjádření od různých autorů (neméně trhlých, např. od Kazantzakise, tou dobou vycházelo vícero). Zdá s, že tehdejší intelektualita s jakousi fatalisticky nezodpovědnou, rádoby prorockou odvahou, vítala přicházející válku jako něco nutného, dokonce žádoucího, očistného! Zvrhlost najde živnou půdu na čem koliv. Myslím, že víc než humanismus podhoubím oněch ideologií byla romantická relativizace všech hodnot, včetně morálních, na tomto humusu však vykvetla i meziválečná protestantská theologie.
2. Taháme-li už (pra)děda z hrobu, je jisté, že nečekal, že lidstvo jeho zlověsti vyslyší. Žádný prorok s tím nepočítá, pouze ví, že jeho zlověstný hlas zaznít musí, ale současně ví, že Babyloňané svatá místa pošlapou. Že spíš počítal s tím druhým, to je jisté. Ale skutečně k tomu, co prorokoval došlo? Předně svět ani Evropa nepostavili nový světový pořádek na humanismu, ale na pragmatismu. Na faktorech ekonomických, na rovnováze sil, na společenských zájmech a podobně, v čemž byly spatřovány nadosobní síly, nad humánní. Humanismu se vysmívali jako zbožnému blouznění (H. Kissinger). Těm prorokům však nevyšlo ani to, že lidstvo bude (jako ti bezbožníci ve Zj) úpět, ale dál se tím víc rouhat Bohu. Stalo se něco neočekávaného: svět se své problémy naučil řešit, místo aby čekal na jejich vyřešení (dar slovesného vidu zde vidím jako požehnání češtiny). Tím možná překonal i očekávání D. Bonhoeffera či E. Fromma, kteří prorokovali jeho dospělost. Musíme se opět zaposlouchat do evangelia, abychom věděli, co odevzdat, a nemysleli si, že to máme v kapse, když to vecpeme do nějakých historických paradigmat, například pád Říma, a přežití obce Boží''. Připusťme, že v tuto chvíli třeba ani nevíme, co zvěstovat, o čemž svědčí zmatené hledání kazatelů, proti čemu by vlastně kázali, jedni si dělají ďáblíky z rozumu, z humanismu, ze sexu, jiní z konzumu, z politiky, z televize a já nevím z čeho, ale podle Ježíše to, co nás znečišťuje, je v nás, nikoliv okolo!).
3. Nic proti tomuto bodu, jen mě zaráží ona trpnost až útrpnost. Proč se strojit do role zoufalce, který se snaží někde zuby nehty udržet? Sám naznačuješ, že je třeba někam jít. Nejde tedy o to odolat proudu, ale vědět, kam a kudy jít, pak se nemusí člověk cítit čímkoliv zmítán. Jinak ustrneš v přežvykování frází z ETF UK, jak ti to trošku už hrozí! Ber svůj výchozí bod víry jako součást radosti z úkolu od Pána.
4. Pokud jde o tento bod, opět skoro nic proti, tedy skoro: nikdo nezpochybňuje dvojí stránku přikázání lásky, leda ti, kdo staví jednu (kterou koliv) část proti druhé. A to i přesto, že k takovým zjednodušením docházelo už na úrovni Nového zákona, že synoptické propojení Lv 19,18 s Dt 6,4n může být druhotné (Ř 13,9; Ga 4,14; Jk 2,8, ale i tak anthropocentrická vyjádření Ježíšova, jako Mt 7,12, či dokonce Mk 2,27n!). Ve zbožném vytržení se ovšem spíš zapomínalo na její humánní rozměr (viz celou 1J), který je pro judaismus i křesťanství významný a myslím, že se humanismus mohl zrodit jen a jen na půdě víry v Boží cestu (zneužiji-li slova jednoho nechvalně významného theologa) za člověkem. A mimochodem, moc kázání o tom, že se máme milovat, jsem opravdu nelyšel. Pár mládežnických pokusů o výklad Písma v tomto duchu, to ano. Ale z kazatelen vždy zaznívalo to, co zde předkládáš ty, především ona démonizace humanismu. Ostatně celá ČCE se bojí morálky, hodnotové argumenty jsou i na Evangnetu odbývány jako inťošství; otevři oči a uši, člověče! Tady se v něčem skutečně jen vezeš!
5. To je tvoje ideologie. Nic takového ale kolem nás není. Vše humánní je dnes v posměchu, argumentuje se pouze silou a zájmy. Tyto zájmy všek nemají nic společného ani s Bohem, ale ani s člověkem. Pokud by byly lidštější, byly by málo objektivní. Službičkováním oněm výše zmíněným nadosobním silám považuji za vskutku nebezpečné tím víc, čím víc se argumenty tohoto druhu zahnizďují ve slovníku ČCE, v konventech a synodech, které ztrácejí vyznavačský rozměr ve jménu pragmatismu, věcnosti, ale nikoloiv humanismu, ten je na vkus moderního evropana příliš idealistický! Mí rodičové, biologové, mi odevzdali jednu podstatnou věc: nic nemá jednu příčinu. Slabinou tvého antihumanismu je, že se snažíš všechny problémy světa převést na jednoho společného jmenovatele, kterého jsi si nalezl ve fackovacím panákovi a Azazelovi humanismu. Na něj chceš naložit všechny viny, plácnout ho po zadku a vyhnat do pouště. Tak jednoduché to není. Mezi 15. a 21. stoletím se odehrálo i v myšlenkovém světě mnoho věcí, víc než přechod z theocentrického na anthropocentrické paradigma (ostatně spíš došlo k zupřímnění, než ke změně paraqdigmatu), měl bys je důsledně, sine ira et studio (Tacitus), bez předsudků prostudovat. Pak uvidíš, nakolik je ten svět zatím jiný.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód