Vážení, znám hodně lidí, pro které průběh diskusí na Evangnetu byl pekelným soustem, kteří nemohli uvěřit, že je to opravdu křesťasnké prostředí. Ale ani mimo internet, v diskusích přímých, to lepší nebývá.

Dovoluji si Vám nabídnout jakýsi kodex, který jsme si se studenty náchodské EA vytvořili, abychom krotili diskuse v hodinách. Ten samozřejmě počítá s jinými než chatovými diskusemi, ale já jej nabízím i pro jednání staršovstev, odborů, konventů, mládeží a td.:

Podmínky smysluplné diskuse:

1) Schopnost podstoupit konflikt bez nepřátelství a násilí (včetně psychického a morálního): umění navzájem spolu hovořit; navzájem si naslouchat, reagovat na to, co druzí říkají; uvést více než jeden názor na prodiskutovávané téma.

2) Schopnost vcítit se do oponentovy mysli: nepřepínat jeho „práh bolesti“.

3) Řád: dodržování pravidel diskuse, jako třeba „vždy mluví pouze jeden“, nepřerušovat druhé ani je umlčovat. Dopřát sobě i druhým dostatek času ke sdělení i prostor k reakcím na vlastní námitky, vést sebe i druhé k maximální stručnosti a soustředění na téma diskuse, dbát na sebe i druhé, aby od tématu neutíkali.

4) Přístupnost rozumové argumentaci: ochota účastníků vyslechnout důvody, důkazy a argumenty ostatních a také dovolit, aby argumenty druhých ovlivnily jejich vlastní názory.

5) Pravdivost: účastníci musejí říkat to, o čem jsou přesvědčeni, bez úmyslného lhaní, klamání druhých nebo předstírání něčeho, čemu nevěří.

6) Svoboda projevu: všichni mohou svobodně vyjádřit svůj názor tak, že přitom nejsou omezováni názory druhých, nikdo se nesmí chovat útočně, nesmí se nažit neuvádět druhé do rozpaků, zdržet se vydírání i citového.

7) Rovnost příležitostí: všichni mají stejnou příležitost k tomu, aby promluvili a aby jim druzí věnovali svou pozornost, aby několik osob neovládlo zcela pole.

8) Úcta k druhým: účastníci respektují práva a názory ostatních, věnují jim pozornost a zamýšlejí se nad tím, co druzí říkají, reagují šetrně a chovají se k nim s úctou jako k plnohodnotným rovnocenným partnerům.

9) Úcta k sobě: vědomí, že mám na svůj názor právo nebo dokonce povinnost zastávat to, k čemu jsem při vší upřímnosti a na základě svých zkušeností dospěl, zbavit se strachu z reakce druhých i jejich posměchu. Vědomí práva na omyl zvyšuje ochotu k sebereflexi i asertivnímu přiznání, pokud k takovému poznání dojdeme.

10) Nepředpojatost a trpělivost: otevřenost názorům druhých, ochota měnit svůj názor, šetrnost vůči názorům ostatních; zdržet se zbrklých soudů. Tento svět není ani blažený ani zoufalý, nýbrž - spasitelný.

(Podle Roberta Fishera, Učíme děti myslet a učit se, Praha 2004 a Pinchasa Lapide in: Pinchas Lapide a Raimon Panikkar, Míníme téhož Boha?, ISBN 80-7021-610-0)