Tak jsi mi připoměl Amedea Molnára (tys jej už na fakultě nezastihl, viď?), který jednou na adresu dialektiky pohrdlivě prohlásil, že vše dialektické má úspěch předem zajištěný.

Ale tím nechci tvá tvrzení shodit. Naopak: nepochybně se dá dialektikou neuvěřitelně čarovat a okecat názory plné vnitřních rozporů, ale chápu, že v tvém případě je namístě.

Ani já nehovořím o nějaké evoluci, neboť ideologie evolucionismu předpokládá buď nějaké vnitřní determinanty, nebo gravitaci určitého cíle. Člověk se jim buď podřídí, nebo jej rozmačkají, v nejlepším případě povlečou za sebou i proti jeho vůli. Jsem přesvědčením decisionista a tudíž jaký koliv posun v dějinách chápu jako moment rozhodnutí, moment volby. Proč třeba reformátoři šmátli po Augustinovi a ne třeba po Janovi Zlatoústém či Cyprianovi (z nichž selektivně citovali též, ostatně i z toho Augustina si vybírali jen to, co se jim hodilo)?

Právě tento postřeh mě přivádí na otázku, kdy jde v onom tvám návratu k tradicím o skutečné čerpání tradic, a kdy z nich po vzoru pouťového papouška vyhrábneme jenom to, co potvrzuje správnost našich momentálních voleb a rozhodnutí? Mluvíme-li my o reformaci, máme na mysli jen úzký okruh osobností. Katolíci zařadí (jako světící biskup Paďour) mezi reformátory klidně i minulého papeže! Ten náš zůžený interval reformátorů je jen selekcí mnoha jiných reformních pokusů, které stavěly na různě hlubokých vrtech, některé na stejně hlubokých jako reformátoři, ale přesto se na jejich stranu nepostavili. To trochu spolehlivost návratů k tradicím relativizuje.

Ale máš jistě pravdu: zažili jsme přece i pokusy o jakousi cestu vpřed popřením všeho minulého. To nejde. Vrátím-li se ke svému podobenství o horolezeckých základnách, ty jsou moc důležité a horolezci se k nim vracívají. Ale jejich smyslem není udržet kótu, nýbrž hnout se od ní dál. Spolu s Pavlem jsem přesvědčen, že musíme umět minulé také v pravý čas hodit za hlavu a jít vstříc budoucímu, stejně jako umět současně víru zachovat. Obojí nesmíšeně a neoděleně …