A ještě promiň, že se chci vypovídat, aniž bych ti dal prostor odpovědět na předešlé, ale ještě jedna věc mě na tvém příspěvku zatahala za uši - byla to opravdu doba přelomová?

Já tu historii znám, a to z mnoha ohledů: dokud jsem ji studoval jako (navíc reformovaný) theolog, skutečně to tak vypadalo. Jestliže jsem se na ni však musel podívat z hlediska dějin filosofie, posléze etiky a nakonec i pedagogiky a dějin vzdělání, když jsem k tomu připojil studie fenoménu Černé smrti, na kterou jsem v předešlých studiích neustále narážel, pak se ukázalo, (co ostatně každý ví či tuší), že sama ta doba ničím přelomová nebyla. Probíhaly v ní myšlenkové zápasy jako předtím i potom. Přelomovou z ní udělalo několik věcí: vymřením evropské inteligence evropa celkově zhrubla. Myšlenky opustily university i proto, že se staly přemětem válečných kofliktů. Hlavně znervozněli úředníci, když myšlenky slyšeli, ale ne všechno byly ty reformační. Bojovalo se i kvůli jiným, stejně jako se v Kostnici a v Basilei neřešilo jen Husitství.

Punc přelomovosti dostala ta doba uměle: především z důvodů didaktických si musí člověk nakonec zpřehlednit chaotické dějiny tím, že si z nich něco izoluje jako stěžejní bod nějaké epochy. To každý činí z pozice svého zaměření. Dále proto, že potřebovala-li se Evropa vydýchat po serii válek vrcholících tou Třicetiletou, začali její myslitelé hledat v událostech 15. a 16. století potvrzení pravd. Nakonec i proto, že na nich zamrzli, tyto pravdy se staly omezeným tematickým polem dogmatiky, která čím víc na nich bazírovala, tím víc se míjela se skutečným životem, ale i Slovem božím. Tomu se senažili po svém čelit jak osvíenci, tak i liberálové nebo pietisté. Jistě při tom občas s vaničkou vylévali i dítě. Ale proč nechápat třeba i pietismus jako epochu stejně přelomovou? Jen proto, že se na ni theologové dívají většinou se shovívavým úsměvem?

(Systematickým theologům se omlouvám, ale jistě pochopí nutnost zkratkovitosti takové reflexse a na tomto místě)