Jenom připomenu, že to, o čem mluvím jako o vývoji, nemá s evolucionismem nic společného.

Dále je třeba vyjasnit pojmy - především pojem ideologie - co tím rozumíš? Já tento termín užívám a chápu tak, jak jej definoval E. Fromm: jde o myšlenku, která se odcizila své zkušenosti. Myšlenka je odpovědí na zkušenost. Ideologie chce zkušenost řídit. Z tohoto pohledu (viz Protestantskou theologii v XIX. století od K. Bartha) nemohu hodnotit humanismus tak příkře, jako ty (tedy v tvém věku jsem to dělal, za to se dodnes stydím). I Barth přiznává Osvícenství a Humanismu oprávněnost podloženou zkušeností (pravda, pro jeho nohsledy a epigony se slovo zkušenost stalo neslušným).

I orthodoxie má polohy zkušenostní a ideologické. Já nevím, jak se vyrůstá v prostředí humanistické ideologie (tak na tebe působil Jarov?), já zas mám pocit, že jsem vyrůstal v prostředí antihumanistické kalvínské ideologie, ačkoliv zaměstnané vyrovnáváním se se zcela jiným ideologickým tlakem.

S odstupem času považuji za přirozené, že nás oba tyto větve přestaly živit, že se nám ty druhé, upírané (kým?) zdají být slabé, ale výživnější, ale hlavně i to, že ty, od nichž se snažíme odpoutat, tak úplně nevýživné nebyly, něco nám daly, ke své škodě i kritický arsenál, jimiž jsme si je zpochybnili.

Není úplně pravda, že humanismus upřel Bohu to jeho. Prvotně však je i vůči Bohu velice fér, přestat jej a jeho vůli zneužívat pro různé cíle, nebo jako záplaty na mezery v našem poznání či ve schopnosti rozhodovat sám za sebe (což však biblické postavy musely dělat běžně).

Připomenu-li onen letáček z jiného vlákna, tak ten kolem toho, co je Boží, chodí jako kocour kolem horké kaše, tos tam naznačil správně. Ale s humanismem to nic společného nemá. Spíš s určitým taktizováním. Jeho autoři (si myslím) by v hodnocení humanismu a orthodoxie souhlasili spíš s tebou. Ale tyhle úvahy už přesahují rámec tématu tohoto vlákna.