Málokde se o sexu mluví tak vulgárně jako v církvi, říká novinářka Radia Proglas

Deník N: Novinářka soukromého křesťanského Rádia Proglas Hana Svanovská patří, jak sama říká, mezi „jinak vztahově orientované lidi“. Na Facebooku nedávno popsala, jak pokrytecky se k nim církev i KDU-ČSL chovají. V rozhovoru s Deníkem N popisuje, kam podle ní česká katolická církev směřuje a jak netolerantně k menšinám přistupuje.

V létě jste na Facebooku zveřejnila status, v němž jste napsala o své homosexuální orientaci a o tom, jak se církev a KDU-ČSL v této otázce chovají pokrytecky. Následovala velká vlna podpory, ale i kritika. Například s vámi začal veřejně diskutovat bývalý předseda lidovců Pavel Bělobrádek. Co vás k tomuto kroku přivedlo?

HS: Především kulturní války, které se jak ve společnosti, tak v církvi vedou. Vadí mi, že jiná sexuální orientace – ale tohle pojmenování mě značně irituje a používala bych raději sousloví „jiná vztahová orientace“ – se stává nástrojem pro to, abychom jí „mlátili“ druhé lidi. Přičemž u toho směšujeme strašně moc věcí a vypadává z toho vztahovost a jakékoli zralé emoce.

Bohužel si myslím, že pro KDU-ČSL – mimochodem já jsem její volička, i když pro tyto volby spíš ne – je to téma, které všichni omílají. Ale jen ze setrvačnosti. Mají prostě pocit, že věřící se proti tomu z různých důvodů potřebují vymezit, takže jim lidé jinak vztahově orientovaní vadí. Tím pádem mají v KDU-ČSL dojem, že tohle téma prostě musí mít v programu, protože voliči lidovců si automaticky řeknou: „Jo, to je to naše jistý.“

Deník N: Z vašich příspěvků na Facebooku jsem pochopila, že právě KDU-ČSL v tomto považujete za pokryteckou. Takovým tím způsobem „my vás máme rádi, ale moc nevylézejte“.

HS: Ano. Moc nevylézejte a hlavně se chovejte podle podmínek, které vám nadiktujeme. Ale to už se dostáváme hlavně do církevní oblasti, kde se jako jakási mantra ctí pravidlo z katechismu katolické církve „ano, tyto lidi přijímáme, ale jen pokud budou žít v čistotě“. Což je strašně absurdní.

Deník N: Zmíněný Pavel Bělobrádek vám mimo jiné napsal: „Samozřejmě záleží, kde žijete. Znám dva členy KDU-ČSL, kteří spolu žijí, všichni to vědí a farář je nechá ministrovat, a proč také ne, ničemu to neodporuje a nebudí to pozdvižení. Kromě jedinců, ale hlupák se najde v každé komunitě. Sice by je neoddal, veřejně jim nedává přijímání (zda soukromě, to nevím), ale normálně je respektuje, jako i my. Normálně s nimi kamarádíme a drtivé většině je jejich orientace fuk.“

HS: A k tomu já dodávám, že pokud jim nedává veřejně přijímání, je to samozřejmě pokrytectví. Přijímání a eucharistie by měla být pro všechny, jak to ostatně při tiskové konferenci v letadle po cestě z nedávné návštěvy Slovenska vyjádřil papež František. Z přijímání Těla Páně by nikdo neměl být vylučován na základě svého životního stylu.

Deník N: Vy jste mu na to odpověděla: „V praxi, tentokrát církevní, to znamená, že to tito lidé musí veřejně tajit a ‚oficiálně‘ se o tom nemluví? To ale nemá s respektem k jejich identitě vůbec nic společného.“

HS: To si prostě myslím. Já tohle nepovažuju za respektování druhých lidí.

___

Facebookový status Hany Svanovské:

„Když jsem u sebe v pubertě zjistila, že se mi nelíbí muži, ale ženy, vynaložila jsem neuvěřitelně mnoho energie na to, abych všechno dobře schovala. V církvi to jde hodně dobře – prostě hledáte toho ‚pravého‘ a ještě jste si (jakože, jasan, zakrejem to) nevybrali.

Moji křesťanští přátelé to většinou už léta ví – jen jsem byla před těmi patnácti, dvaceti lety dosti rychle častována zděšením (to nemůže být pravda, Hani, ty jsi přece úplně normální!!!) a přesvědčováním, že se s ‚tím‘ dá ještě přece něco dělat (modlím se za tebe, máš jistě zranění z dětství, jejda, to bude ono, konverzní terapie to spraví a podobně).

Jedna moje výborná kamarádka ze mě dokonce asi trochu udělala v rozhovoru pro jeden křesťanský web tu, co statečně odolává ‚výzvám dnešní doby‘ a řeší to přesvědčeným celibátem. Je mi to obyčejně lidsky líto, ale tak to není, tolik zásadová fakt nejsem. Jen se prostě hluboce zamilovávám do nedostupných lidí. Což je, bohužel, všechno – celý můj příběh.

Opravdu nejsem žádná hrdinka, která odevzdala svoji orientaci Kristu, aby ji změnil – jen se mu snažím upřímně odevzdávat svoje reálné vztahy, lidi, které mám ráda, ať už jsou to přátelé – nebo je miluju i jinak.“