To máte nějaké zkreslené informace, v komunistickém Československu snad ani neexistoval nějaký případ nucené hospitalizace faráře na psychiatrii, a pokud přece, byl by zcela výjimečný. Popsat podobné chování v kategoriích psychologie a psychiatrie není nic komunistického, prosím pěkně, každý psycholog vám lépe než já ukáže, v čem jsou zde při díle poruchy osobnosti, manipulace, absence realistických vztahů ke světu a ke komunikaci s druhými, taky zřejmě obrovský deficit ve schopnosti přiměřeně interpretovat biblický (a jakýkoli jiný) text. Projevy věřících a zejména fanatiků představují zcela legitimní téma výzkumu a analýzy i na zcela nekomunistickém Západě.

Nevím, co bych vám měl odpovědět k druhému. Nauka Ježíše Krista a také nauka novozákonních svědků je pro mě silně zajímavá a přitažlivá, řeknu tedy klidně, že věřím jim. Evangelia bych mýtem nenazval, prostě předkládají dobovými prostředky stylizovanou určitou náboženskou a etickou doktrínu. To, že považuji v souladu s historiky starověku a religionisty Skutky apoštolské za takový groteskní lidový román, tomu přece nijak neodporuje. Je také dobře vědět, jak tyto novozákonní, natož starozákonní texty vznikaly. Starému zákonu historie a archeologie připisuje prakticky nulovou historickou hodnotu, prakticky jen král David má z velkých postav Starého zákona něco společného s historickou realitou, ale i ten byl spíš jen takovým lokálním králíkem nebo králíčkem, Starý zákon jeho panovnické a dobyvatelské úspěchy bohatýrsky zveličuje. O nějakých zázračných kouscích ve Starém zákonu nemluvě, přijímat je znamená jenom podléhat nějaké skupinové loajalitě k jejímu legendárnímu kódu. Na otázku jedné dámy, jestli se věci popisující ve Starém zákonu někdy staly, odpověděl prvorepublikový starozákoník Slavomil Daněk: "Nestaly, ale přesto je to všechno pravda!" Akorát mu uniklo, Daňkovi, že de facto přesně takto lze definovat mýtus - vyprávění o něčem, co se sice nestalo, ale je to v nějakém snad vyšším smyslu pravda.