Pro katolicismus a vztah ke katolicismu tento směr uvažování znamená, že se nekatolík, nekatolický kristovec nemá nějak zabývat otázkou, co je katolicismus "ve své podstatě", vztahovat se k této "podstatě", protože celé toto tvrzení podstaty představuje jenom hru s vlastním stínem. Ke katolíkovi je tento nekatolický kristovec vázán etikou Kristovou, má mu hledět dělat to, co všem ostatním, dle Mt 25,31-45, dát mu napít, když žízní, najíst, když hladoví, oblíknout ho, když fouká, navštívit v base, když tam je apod. A jestli ve tváři a konání katolíka potkáváme zřetelně Krista, tím lépe. Těžko o tom co víc povědět. A pokud na jednání katolíka nachází špatnost nebo bezpráví, samozřejmě to nemá smlčet.

Pokud jde o Duku, celý ten jeho svět působí (na mě) tak žalostně, plesnivě, zastarale, zamotaně do různých intrik, odcizení, vyžranosti, neřesti, tolik propadlého "bezmoci mocných", řečeno s Havlem, že tímto směrem patří spíše lítost než nějaká vyloženě kritika. Soud Boží nad někým tak odpudivým bude jistě hrozný, a už začal.