Ahoj Aleši,

problém "bereme laikům Bibli z rukou" uznávám. (Jízlivě bych mohl poznamenat, zdali a jak často ji v ruce mají. A jak často ji tam máme my kazatelé? Ale to bych tuto závažnou debatu znevažoval.)

Jenže pořád je tady ta otázka, jak máme Bibli číst. Myslím, že k nešvarům nás teologů patří, že se tváříme moc suverénně. "Ono to bylo tehdy tak a tak" a proto "ono to znamená to a to, nikoliv ono a ono, jak by se mohlo zdát." Nadhodím tady několik úvah.

1) Předně - Bible se má číst společně. Od vynálezu knihtisku se Bible masivně čtou v soukromí, což v dějinnách Bible je pořád ještě jen výrazně kratší etapa. Bible patří do shromáždění. Samozřejmě, že se na její výklad připravuji v ústraní, ale to hlavní se děje ve společenství. KDy se o Bibli mluví, modlí se nad ní, zpívá se kolem ní. Když si někde v komůrce destiluji tu svou nejlepší osobní pravdu, je to málo.

2) Chybí nám vyučování, proč je Bible důležitá. V době poreformační opravdu nabyla role onoho katolíky vysmívaného "papírového papeže." Autority, která se nemusí ohlížet na nic kolem. "Padni, komu padni" říká dnešní fráze. Co si v Bibli přečteme, to prostě je. Bible kdesi vedle učebnice fyziky či sbírky zákonů. Vytratilo se povědomí o lidském hledání, o básnickém osahávání neviditelných skutečností, o tápavém pojmenovávání naděje. Když to vyhrotím: Co je Bible - automat na pravdu, nebo jídelní lístek v restauraci, který mi nabízí občerstvení v rozmanitých podobách? Příliš jsme se uchýlili k tomu prvnímu a pořád v této tradici vězíme, když Bibli prvotně vykládáme, místo abychom ji vychutnávali.

3) Zdá se mi, že reformátoři s Biblí tak striktně nezacházeli. Vzpomeň na Husa - když káže, cituje tu evangelistu, tu Augustina, tu Tomáše, tu Pavla, tu nějakou biblickou knihu, tu nějakou legendu. Mnohem více vnímal svědectví o Bohu jako jakýsi živý proud, který teče dějinami skrz církev. Bible tam má zvláštní postavení, ale je umístěna v zástupu svědků živých i zesnulých. (Podobně, ale slaběji je tomu i u Luthera.) A pak postupně najednou jenom Bible. Je příznačné, že teprve reformace vymezila rozsah starozákonního kánonu. Hranice závaznosti byly potřebné v legalistickém pojetí. To dříve husitům přišly vhod nejen apokryfy, ale i pseudoepigrafy. (např. Pravda vítězí), hlavně když z nich k nám mluví Bůh.

4) Čím víc se Bible podobá konzerovované pravdě, tím robustnější jsou představy o jejím vzniku. Verbální inspirace jako odolná plechovka, která nepřipouští žádné dlouhodobé vnější vlivy. Kritická teologie tuto představu silně narušuje, ale už méně říká, co je vlastně obsahem.

5) A teď zpátky k Sola scriptura - proč je Bible důležitá? A proč právě ona nade vše? POněvadž má výsadní postavení v bohoslužbě. Kolem žádné jiné knihy se bohoslužba nekoná. Písmo je svaté, neboť to je to svědectví, které společně čteme před Bohem. Všechno ostatní můžeme pominout. (I když by to byla škoda.) A zase to vyhrotím: Bibli nemáme proto, abychom z ní vyčetli věčnou pravdu, nýbrž abychom ve společenství kolem ní zažili přítomnou lásku. Kazatelé mají být vnímaví k postojům laiků, neartikulovat jenom své nápady nad Biblí, ale i názory ostatních - byť odlišné. (Jednota v mnohosti…)

Opravdu, zde vidím náš nejveští teologický deficit v učení. Vydáváme Bibli za měřítko, ale neříkáme pořádně proč.