Neměl jsem mluvit o postmoderně, protože mohl vzniknout dojem, že předtím se dala misie dala vykonávat bez problémů a postmoderna je od nedávna. A zanedlouho zanikne. Problém s misií je přitom minimálně od osvícenství. Jakmile 1) věci okolo náboženství se stávají nepovinnými a 2) rozvoj civilizace dosáhl takové úrovně, že ne každý je schopen naskočit na cokoliv, vzniká pro misii závažný blok.

Je potřeba si položit otázku, co si počít s misií v čase dobrovolného věření v Boha a v Krista. Kde je společnost dokonce už nastavená tak, že z víry nevzniká sebemenší společenský profit. Značná část kazatelů a misionářů si nevšimla nebo nedokáže vzít na vědomí, že teď už není čas „Gemeinschaft“, ale „Gesellschaft“. Nic už nejde předávat setrvačně a tradicionálně. Je potřeba druhému srozumitelně prezentovat, jaký smysl či profit pro něho bude mít věření v Krista. Dřív stačilo pohrozit peklem nebo drábem nebo společenskou sebevraždou (s nevěřícím nebude na vesnici mluvit ani klika od chlíva, nikdo mu nepůjčí pluh ani cep, ani s ním nebude chtít obchodovat). Teď buď ve víře nabídnete srozumitelný smysl (když se budeš hodně modlit, vyhraješ hodně sportek) – anebo se druhý zasměje a půjde dál.

Vůbec ne malá část kleriků, nejenom katolických, se vyčerpává sněním o návratu časů, kdy věci okolo víry zase tak docela dobrovolné nebudou. A kdy to bude zase církev moci válcovat jako třeba v sedmnáctém století. V ČCE jsem také podobné vize potkal, dokonce i u jednoho dřívějšího synodního seniora a pak u řady farářů. V českém katolicismu je to nesporně Duka.

Když zazávorkujeme tenhle postoj, znamená to zřejmě položit si otázku, co to znamená zvěstovat nějakou víru. Když se zde neuspěje, může to být proto, že 1) propagovaný produkt sám je z dobrých důvodů nepřitažlivý; 2) produkt sám by mohl být snad přitažlivý, ale jeho dealer je matlák a s tím, jak vypadá, chová se a působí, nemůže nic prodat; 3) produkt je skvělý a dealer bezvadný, ale okolí není nastaveno tak, aby poznalo cenu této perly.

Domýšlet dosah 3. řešení moc kazatel a misionář nemohou, ale dosah 1. a 2. řešení hodně s jejich odpovědností souvisí. Úplně pro začátek by stačilo podívat se do zrcadla a říct si otevřeně: „Opravdu jsou můj ksicht tak vábný a moje chování a životní postoje tak inspirující, že by mi měl každý, kdo si úplně nesedí na vedení, cokoliv věřit a někam mě následovat? Následoval bych já někoho někam, kdo by vypadal a působil tak jako já a choval se stejně?“

Schválně to popisuji takto dealersky, protože ono to dost dealerské je. A to je to hlavní, čeho si tu každý všimne: Milý zvěstovateli, ať mi říkáš o Ježíšových ranách a zmrtvýchvzkříšení co chceš, pracuješ pro obchodní profit své firmy (církve), ta firma tě platí a ona je dost nevábná. Asi je to nějaká letadlová hra, kámo. Hledáš podporující ovečky, že? Chceš, abys měl v kostele plno a v kasičce taky. Tak nazdar a na neshledanou.

Máte snad v rukávu nějaký model misie, který řeší takové rozpory?

Přes tyto zádrhele se mimochodem nepřenese ani NeKostel. Co je platné, že Putna je vzdělanější a sčetlejší než každý farář ČCE? Co je platné, že ten Flek napsal Parabibli a Jacobea vodí pejsky a chová se tak neformálně? Komu to k čemu prospěje a koho to zaujme ve věku sekularizace, psychózy a haterství?