Diskuze k článku: Jeden kalich má smysl

Probíhající čínská chřipka ovlivnila v posledních měsících mnoho oblastí našeho života. Církevní praxe není výjimkou. A tak se spekuluje o jejích proměnách. Například o jiném vysluhování Večeře Páně: místo jednoho kalicha tác s kalíšky, a to z důvodů hygieny.

Odpověď na příspěvek: Smysl kalicha?

Od: Anonym: Ladislav Cajthaml--- )
Kdy: 12. 06. 2020 10:42
Předmět: Smysl kalicha?

Zdůrazňuji, že nejsem teolog, mám jiné humanitní vzdělání. Aniž bych chtěl zasahovat do diskuze o otázce, jaký měla VP vztah k cederové hostině a kolikátý že pil Ježíš pohár v cederovém pořádku (na základě dosud přečteného jsem se domníval, že není ani jisté to, že Poslední večeře vůbec měla být cederová hostina) mi článek i dosavadní reakce na něj připadají pro církevní realitu dosti typické svou (možná úmyslnou) neorientací ve společenské realitě dneška a v reakci na poptávku současníků. Snaží se trvat na nezastupitelnosti autentického společenského setkání při Večeři Páně, církev má prý nabízet toto mystérium církevního společenství a zažitého společenství jako něco jedinečného, před čím si asi současní roztříštěná a individualistická společnost má sednout na zadek. V tomto duchu nabízí i různé falešné protiklady: buď virtualita – nebo jedinečné společenství chleba a kalicha a podávání rukou a konkrétní bytí tu s církví při VP etc. Co když je tu ale třetí či jiné řešení? Individuální cesta k Bohu, individuální hledání Boha (bez obtěžujícího a málo přinášejícího souvisení s lidovou církví) a možnost dalekosáhle si navolit, s kým se budeme či nebudeme setkávat – třeba s nejbližšími, s rodinou, s vybranými jedinci?
V neoliberálním tlaku, který církev zdatně pomáhala prosazovat a vnímá ho podle mého náhledu jednoznačně kladně („práce“, „slušnost“, „živení rodiny“, „prozíravost ve věcech tohoto světa“, „levičácké rovnostářství je fuj fuj komunismus“), ač si pak poněkud protismyslně stěžuje na jeho důsledky („konzum“, „nezastavení se“), se daleko největším požehnáním ukazuje ne kvapit na bohoslužby a ocucávat tam jeden kalich se sousedy a staršovstvem, ale zůstat o pár hodin déle v posteli, pobýt neformálně se svou rodinou, něco jednoduše „nemuset“, být osvobozen od vstávání, od musení, od přemáhání se. Vnucovat v tomto kolektivním tlaku socioekonomické reality Večeři Páně jako něco fakt jedinečného, zač stojí zbourat nedělní klid, znamená pro církev současné doby velice typickou polohu „nabízení sáněk v létě“, zkrátka přinášení takových řešení a návrhů, které jsou absurdně k nepotřebě. Církev se vyčerpává zcela neplodnou snahou o rekonstrukci reality, ve které se (do jisté míry individualisticky) přes týden pracovalo na polích, aby se potom v neděli zažila slavnostní bohoslužba „konečně s druhými“ a zajímavé mnohogenerační setkání, na které se putovalo třeba přes několik vesnic a představovalo i zajímavou možnost si popovídat s druhými a přijít k seznámení a třeba sňatku. Církev by si ale mohla už všimnout, že se dnes nepíše rok 1880 a jak nekompatibilní je nabídka nedělní bohoslužby a orgií srdečnosti a vztahovosti při Večeři Páně k běžné socioekonomické realitě někoho, kdo snad není zrovna penzistou.
Pravděpodobně tu budou mé náhledy bagatelizované a dostanu za ně seřváno, ale z reálnosti je usvědčuje sám církevní život nebo spíše neživot současnosti. Absolutní nezájem o církevní život za hranicemi skrovné sociální bubliny kazatelů a „sloupů sboru“ znamená výsledek „hlasování nohama“ o těchto záležitostech.
Pokud jde o trvání církve na nezastupitelnosti vína při VP – i pro severní, k úrodě vína zcela nepříznivé země - , dalo by se docela klidně číst jako výraz kulturního imperialismu církví, jejich umanuté lpění na modelech obvyklých ve Středomoří a v tzv. úrodném půlměsíci. Do raného středověku, jak ukazuje třeba opakovaně historik Dušan Třeštík, vstoupila církev s Večeří Páně právě jako s mystériem (i proto nezastupitelnost vína; Ježíš to řekl, že má být víno, jinak by mystérium nefungovalo). Večeře Páně, jakož i znamenání se křížem, ritualizované modlitby Otčenáše a modliteb mariánských apod., definovalo křesťany mezi pohanskými současníky jako někoho, kdo dělá jiné rituály, jiná abrakadabra než obvyklé pohanské. Tato křesťanská mystéria (rituály) se prosadila v pohanském světě jako taková, která by snad měla více a lépe fungovat. Současné teologie VP jsou evidentně stále silně zatíženy těmito neuvědomělými důrazy, těží z nich. Není dle mého příliš lákavé soutěžit a třeba i vyhrát v těchto kulturních bojích „o nejlepší rituál“. Nad celou středověkou a mystagogickou rovinou Večeře Páně je potřeba přičinit tento velký otazník.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód