Svým doporučením po dobu mimořádných opatření nekonat bohoslužby nerezignujeme na bohoslužebný život církve, nýbrž chráníme slabé a respektujeme nařízení legitimní vlády této země. Porušovat vyhlášená pravidla není projevem odvahy, ale neodpovědného hazardu se zdravím vlastním i druhých. O moci modlitby nepochybujeme, naopak k modlitbám vyzýváme. Pánu Bohu věříme. Pokud jde o svátosti, ony skutečně, jak stojí v Řádu sborového života, „viditelně a hmatatelně vyjadřují, co církev ve víře od Krista přijímá“ (ŘSŽ, čl.1.1). Prvotní je tedy víra. Nemáme-li možnost společně vysluhovat a přijímat svátosti, není tím naše víra zpochybněna ani ohrožena. O Kristu je řečeno: „Kdo věří v Syna, má život věčný“ (J 3,36). Mimoto, stále je možno slavit večeři Páně, kde se sejdou dva nebo tři. Individuální návštěvy duchovních patří k povoleným výjimkám. Zvěstování Slova Božího v našich sborech neutichá. Kazatelé i laici prokazují značnou vynalézavost v možnostech, jak se účastnit společných bohoslužeb jinými formami. Slaví se v rodinách, mnozí se připojují k online vysílaným bohoslužbám. Jsme propojeni množstvím vazeb, sdílíme, modlíme se společně. Tento čas nemá v dějinách, aspoň jak je pamatujeme, obdoby. Ale nemusí být jen časem hrůzy a nouze, nýbrž i časem milosti. Víra, naděje a láska mohou i za nouzového stavu (a možná právě tehdy) růst a sílit. Pavel Pokorný (za synodní radu)