Konkrétní provedení poslední ordinační bohoslužby vycházelo z toho, co jsme (jakožto připravující) přijali jako obvyklý bohoslužebný pořádek v ČCE při této příležitosti, a z toho, co je v Agendě ČCE (tam sice není slavení Večeře Páně, ale ani to nebylo při ordinaci v ČCE poprvé). V reakci na Magdu: Také jsem neměla dojem, že bych byla testována. Nicméně, probíhá-li někde ordinační bohoslužba tak, že ordinovaní jsou ve zmíněném „pastoračním objetí“ a prožívají ji jako bohoslužbu připravenou pro ně, pak mám za to, že tím daná církev prokazuje pastorační moudrost, pochopení pro službu i sounáležitost kolegů a kolegyň. Nemohu mluvit za ostatní ordinované, ale i přes upřímnou vděčnost všem, kdo se na přípravách naší ordinace podíleli a kdo se jí zúčastnili, myslím, že toto je přinejmenším poznamenáno právě tím „urob si sám“. Tolik jen krátce ke konkrétnímu případu poslední ordinační bohoslužby.

Obecně k otázce kázání ordinovaného: Děkuji za Petrovo upozornění na tradici. Nevím, zda současná liturgie z tohoto vychází. Nicméně, teď po přečtení si tedy kladu navrženou otázku, zda je tato praxe srozumitelná dnes. Nad tím, že by kázání ordinovaného bylo nutný „symbolický akt“, který by dával najevo, že služba Slovem k ordinované službě patří, mám opravdu otazník. Pokud člověk tuto souvislost a symboliku nehledá a neví o ní, myslím, že takto symbolicky to zkrátka „nefunguje“. Všichni ordinovaní slouží již dříve před ordinací, neděje se tu něco, co by na danou souvislost zcela evidentně upozornilo. Soudím, že souvislost ordinované služby se službou Slova a svátostmi je zkrátka jasněji vyjádřena v ordinačním slibu, než faktem, že někdo z ordinovaných "názorně" káže.

Zdá se mi nepatřičné, že se hovorem o „dojmologii“ zlehčují prakticko-teologické (systematické a pastorální) argumenty a myšlenky, které v úvodním článku čtu. Považuji je v přístupu k liturgii za relevantní a rozhodující více, než jen odkaz na historii a tradici. Z tradice je jistě nutné a dobré čerpat, ale také je třeba zohlednit aktuální kontext, hledat její smysl a možnosti. Z hlediska smysluplné stavby ordinační bohoslužby, ale právě i symbolicky a teologicky má přece opodstatnění i to, aby bylo jedno kázání, které bude jasně hlavní promluvou a bude tak mít dostatečný prostor, a aby kázal ordinující nebo „starší“ kolega ve službě. (V případě ordinujícího má jistě také význam uvědomit si, že ani on není jen managerem, úředníkem vykonavatelem, nebo tiskovým mluvčím církve, ale právě také spoluslužebníkem a bratrem/sestrou ve službě, pastýřem… Proč by jeho/její promluva neměla být adresována celému shromáždění a proč by neměla být zároveň zvěstí Slova? Snad by to reformačním otcům nevadilo.) Například uspořádání, o kterém píše Magda, nepovažuji za svévolnou a neopodstatněnou „lidovou tvořivost“.

Kázání ordinovaného při ordinaci je samo o sobě jistě obhájitelné (s tradicí i bez ní) prostě jako služba, která k úřadu ordinovaného patří. „Názorná ukázka“ to sice pro někoho být může, mám však za to, že není třeba, aby nově ordinovaný demonstroval "svůj" kazatelský úřad, nebo dokonce předváděl sebe ve službě. Kázání nově ordinovaného nemusí být přísně vyloučené, ale nemělo být ani samozřejmě předpokládané (natož nutné), je třeba brát zřetel na konkrétní situaci. Ostatně, moderní reformované ani luterské agendy (alespoň zcela jistě ne všechny) nepokládají kázání ordinovaného za nutnost, nejedná-li se zároveň o instalaci. Tvrzení, že kázání ordinovaného „patří ke každé standardní a slušné evangelické ordinaci“ je tedy možné považovat také spíše za dojmologii (chceme-li takové označení užívat).

Článek se však nesoustředí jen na otázku (ne)kázání ordinovaných. V pozadí je podstatná otázka celkového pojetí ordinační bohoslužby a odpovědnosti za její přípravu. Dnes se očekává, že si ordinovaní bohoslužby zajistí a připraví po stránce liturgické i technické. Přitom je však nutné zahrnout do přípravy značné množství konstant i množství neznámých. Problémem zdaleka nemusí být know-how, ale jednoduše to, že ordinovaní mají velmi malou možnost ovlivnit a koordinovat celkovou podobu bohoslužby, zvláště pokud se jich na přípravě podílí větší počet. Namísto osobní přípravy a třeba společné modlitby pak ordinovaní především organizují, shánějí technické zázemí atd. A aby bylo jasné, že to patří k jejich úřadu především, tak káží (pokud možno krátce, protože předtím i potom bude ještě několik tematicky podobných promluv, které nemohou ovlivnit). Je toto dobré pojetí? Obecněji: považovali bychom za přiměřené, aby byl farář/farářka v takovéto pozici při nějaké jiné kasuálii nebo při své službě na sboru? Znamená úřad ordinovaného především toto?

Jiné pojetí, tj. posun těžiště odpovědnosti za přípravu a určitá zastřešující koordinace, jdou ruku v ruce právě také s možností znovu promyslet a upravit i podobu jednotlivých liturgických prvků, do kterých sami ordinovaní nemohou příliš zasáhnout (podoba gesta vzkládání rukou, otázka talárů, rozhodnutí, aby kázal ne nově ordinovaný atd.).