Smím-li k tomu poznamenat. Není mi jasné, kde se bere Jakubův svrchovaný tón ("další debata je zbytečná…", "čtěte Písmo…" nebo v kontextu diskuse odkaz k Mt 5,13). Neoháněl bych se tak rychle Písmem tam, kde prostě došly argumenty. Otázky Tomáše Cvrčka míří ke skutečnému problému a přesně odhalují slabinu Jakubova odmítání údajného evangelického darwinismu. Jistě pak lze Cvrčkovu odpověď označit jako „výpad“, ale pak si jen honíme triko vlastní ješitnosti a neřešíme problém.

Snad rozumím, co chce Jakub říct: že je zlé, kdyby se princip volné soutěže a přežití nejsilnějšího staly určující v životě církve. S tím souhlasím. Ale přesto mě úvaha o tom, které konkrétní formy sborového života, které konkrétní sbory se svou historií i společenstvím nějak inspirovaným a formovaným Božím královstvím mají budoucnost a které v realistické perspektivě budoucnost nemají, nepohoršuje. Jednak nelze automaticky přenášet všechna biblická přikázání lásky k bližnímu na celá společenství. Kromě metafory zatoulané ovce je zde vždy také obraz Samaří a Judska, na které pro jejich nevěrnosti dolehl Hospodinův soud. Příběh pak pokračuje, přijde Ageus a Zacharjáš… Ale některé instituce a konkrétní formy i v biblickém příběhu („předexilního Izraele“) prostě skončí.

Aby v tom nebylo mýlky: Také si tu a tam zanotuji „Tvá pane Kriste věc to jest … a že jest tvá a pro tvou čest nemůž být zmařena.“ Kristova věc ale není zcela totožná s ČCE ani s konkrétními sbory. Je možné, že jsme to na některých místech svou teologií a svou praxí zabili do té míry, že tam „Kristova věc“ v podobě sboru ČCE v dohledné době skončí. Neskončí tam, věřím, ona „věc Kristova,“ dál bude „subsistovat“ (jak oni rádi říkají) římskokatolické nebo nějaké nové, misijní formě. Jinde zase skončí jiní a Kristova věc bude existovat ve formě českobratrsko-evangelické. Píšu jako ten, komu není jedno, že nedávno zavřeli sbor v severomoravském Rýmařově, kde jsem vyrost, byl konfirmován, kde jsme se roky se sourozenci a přáteli snažili o mládež, přednášky, brigády…

Aťsi je to třeba „modroptáčnictví“ (i když ty pány nevolím ani náhodou), vidím jistou analogii mezi touhle diskusí a diskusí o reformě zdravotnictví (resp. o zpoplatnění přidružených služeb, čemuž vřele přitakám). Návrhy na poplatky i rozprava o tom, který sbor je k životu a který není, vycházejí z předpokladu, že v životě nemůžu mít všechno. Nemůžu-li mít všechno, musím přemýšlet, co je nejdůležitější. To pak držet a ostatní pustit. Říct něčemu ano znamená jinému říci ne. Je to bolestné rozhodování, které je před námi. Velmi záleží na kriteriích, podle nichž se bude rozhodovat, rozhodovat o tom, co teda podržet, když všechno podržet nejde. Samozřejmě lze v tuhle chvíli vytáhnout těžké teologické kalibry a zahlušit diskusi řečmi o tom, že přece tím nejdůležitějším je Boží milost a svrchovanost. Také v ně věřím – a vidím, že Písmo představuje Boha živého, vyvýšeného nad naše kategorie a jednajícího proti vší pravděpodobnosti. Ale nemyslím si, že by paradox Božího příklonu k lidem ukládal křesťanům myslet v paradoxech tam, kde jde o správu církve. Právě verš z Mt 5,13 neuzavírá, ale otevírá diskusi o tom, v čem ta naše slanost vlastně spočívá.