Jistě, tak to už je nepochybně správný konec, od kterého můžeme začít něo řešit. Pak se ale otvírají spousty otázek, které tak jednoduché řešení nemají: kdo trpí kým/čím a co je potřeba od nás, jako občanů, abychom učinili?

S vaší tezí budou jistě všichni slušní účastníci této diskuze souhlasit. Na mé otázky však mají všichni svůj pohled (včetně sestry Kováčové nebo onoho Evangelického výboru pro Gruzii), aniž by to cokoliv vypovídalo o jejich osobním charakteru. A o tom ta debata je.

Mocenskopolitickými hrátkami svých představitelů trpí lidé bez rozdílu národnosti a míry toho, jak jimi sedli na lep a pustili si do těch her s nimi. Proti komu či čemu protestovat a jak, co z toho ti postižení budou vlastně mít?

V momentě, kdy není třeba kompetentní lidi popichovat, aby něco udělali, se cítím být malým pánem na to, abych řešil světové konflikty. To se raději rozhlédnu (mám-li se pro ilustraci utéci k podobenstvím) po Lazarovi za vlastními vraty. Kdyby nikdo nic nedělal, netlačil relativně úspěšně na Rusy, aby stáhli vojáky, kdo ví?