Sbor a církev

Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Sbor a církev

Farní sbor Českobratrské církve evangelické (FS ČCE) v…

Církev je společenství lidí, kteří byli osloveni Bohem, jsou spojeni vírou v Ježíše Krista a přijímají posilu a různá obdarování z Ducha svatého. Církev je společenství, ve kterém se vyprávějí (biblické) příběhy. Lidé vyprávějí (zvěstují) o tom, jak k nim Bůh mluvil. Vyprávějí si navzájem a také jsou jim příběhy vyprávěny. Církev jsou ti, kteří potvrzují, že boží příběhy jsou k životu, ti, kteří dál vyprávějí, co Bůh udělal, dělá a co také jednou udělá. Církev jsou lidé, kteří tato vyprávění shledali (zaslechli) jedinečnými. Vyprávíme-li o něčem, co nás změnilo, co je pro nás tím nejdůležitějším na světě, svědčíme-li pro takový příběh (historii), je to třeba také garantovat, ručit za to, třeba i životem.
Evangelická je taková církev, která chce být založena na evangeliu (řecky dobré zprávě) o Bohu. O Bohu, který je za všech okolností a vždy s lidmi. O Bohu, který svět nejen stvořil, ale také do něj vstoupil, lidem o sobě vyprávěl, lidmi byl zabit, aby nám tak dal poznat naše viny, náš hřích. V evangelické církvi se zvěstuje zaslíbení, že Bůh odpouští a svoje zaslíbení nemění.
Českobratrská církev se hlásí k české reformaci (15.-17. století) a zejména k Jednotě Bratří českých. Tak jako první křesťané se chceme nazývat bratry a sestrami, totiž mít spolu společenství rodiny, nehledět na rozdíly stavu, pohlaví, povolání, majetku, vzdělání, původu, barvy tváře.

sbor

Sbor tvoří lidé, kteří se scházejí v určitém čase a na určitém místě. Setkávají se, aby slyšeli boží Slovo a nechali se jím vést v životě. Stávají se těmi, kdo svědčí o boží lásce, a to mezi sebou, i mezi lidmi, kteří nejsou členy žádné církve.
Církev, sbor, má odpovědnost a poslání, které přesahuje její a jeho hranice. Zvěst o Bohu a život v následování Ježíše Krista by ztratily smysl, kdyby zůstaly omezeny jen na prostor sboru.
Sbor je přítomen v obci či ve městě už svou prostou fyzickou existencí. Je tam kostel, sborový dům, fara. Veřejnost by měla vědět, že se konají bohoslužby, kdy, co se na nich děje a proč. Shromáždění sboru jsou nabídkou, která je otevřena každému. (A otevřený by měl být i prostor pro toto setkávání.)

co směřuje ze sboru ven

Ve shromážděních sboru, v rozhovorech nad biblí, se učíme přijímat svou odpovědnost za svět. Církev nežije odděleně od ostatních lidí, žije mezi nimi. Její členové žijí současně v mnoha vztazích ve svých rodinách, ve školách, v práci, v různých institucích. Při bohoslužbách prosíme v přímluvných modlitbách za svět, za přemáhání zla v jeho různých podobách, za obnovu vztahů mezi lidmi i mezi národy a státy. Tyto modlitby nás posilují k tomu, abychom pak ve svém okolí dokázali působit ve prospěch pravdy a spravedlnosti.
Ježíš říká: „Vy jste sůl země.“ Sůl plní svou funkci, je-li rozptýlena. Smysl sboru je také v tom, že jeho členové působí jako jednotlivci kdekoli na svých místech. Nejednají ovšem z pozice moralistické povýšenosti těch, kdo se domnívají, že „mají pravdu“. Naše existence ve světě je bytím pro druhé a s druhými. Jsme si při tom vědomi vlastní porušenosti. Zároveň nás povzbuzuje vděčnost za boží lásku, která osvobozuje od povyšování a oddělování.
Projevy této existence jsou různé. Členové našich sborů vnáší ovoce své víry např. do zařízení Diakonie ČCE, Charity, azylových domů, domovů pro staré a nemohoucí sestry a bratry, do nemocnic, věznic, hospiců, a především všude tam, kde pracují a žijí.
Mnohé sbory se stávají respektovanou součástí obcí a měst pro své aktivity kulturní a vzdělávací, které organizují na své půdě, a zvou k nim širokou veřejnost.
Není nám lhostejné, jak nás vnímá naše okolí. Projevuje se to v péči o údržbu našich budov a jejich okolí, i v touze po upravenosti interiérů našich budov.
Některé farářky a někteří faráři přispívají do sdělovacích prostředků, jiní jsou zváni do škol, další se angažují v místní samosprávě. Jsou však samozřejmě také mnohá místa, kde tomu tak není.
Řada sborů pořádá letní tábory pro děti. Na ně jsou často zváni i kamarádi dětí ze sboru, kteří nejsou členy žádné církve a s křesťanstvím se nesetkali. I tímto způsobem vydáváme svědectví o sobě a nabízíme evangelium dalším.
Solidarita církve a sborů s jejich okolím se projevuje také při těžkých událostech nebo katastrofách doma i ve světě. Jsou sbory, které výrazně vstoupily do povědomí veřejnosti například tehdy, když se zapojily do praktické pomoci při povodních. Pro místa a situace, kde nemůžeme pomoci vlastníma rukama, organizuje církev finanční sbírky.

co se děje na půdě sboru

Středem společného života sboru jsou nedělní bohoslužby, při kterých se vypráví (zvěstuje) evangelium a vysluhují svátosti (večeře Páně a křest). Podílí se na nich faráři i laici, v každém sboru to může být trochu jinak. Laici nejčastěji čtou z Písma, modlí se přímluvné modlitby či doprovázejí na varhany. Pozvání k rozhovoru po bohoslužbách na faře nebo ve sborovém sále se stává samozřejmostí.
Děti se shromažďují v neděli při bohoslužbách s dospělými, po zahájení bohoslužeb pak většinou odcházejí do tzv. nedělní školy.
Život v týdnu se v jednotlivých sborech různí. V některých se přes týden koná vícero shromáždění, v jiných méně nebo žádná.
Snažíme se, aby v každém sboru byla možnost vykládat bibli a hovořit o božím slovu při biblických hodinách. Biblické hodiny konáme jak v prostorách sboru, tak v domácnostech členů církve.
Péče o děti se sbor od sboru různí. V některých sborech se jejich setkávání jmenuje náboženství, v jiných biblické hodiny pro děti či schůzka dětí, někde se tato shromáždění konají ve školách, jinde na půdě sboru nebo v rodinách. I v těchto shromážděních vyprávíme biblické příběhy a nabízíme křesťanský pohled na život. Starší děti pak chodí na konfirmační cvičení, na kterém se připravují k vlastnímu přiznání ke křtu. Podobně je to se schůzkami mládeže. V některých sborech se konají, jinde organizují faráři setkání mládeže sousedních sborů.
Ve sborech, v nichž pulsuje život intenzivněji, se schází střední generace, existuje pěvecký sbor, v odpoledních hodinách se setkává starší generace, a vyhrazený čas a prostor zde mají také ženy nebo mladé maminky.
Svou tradici má Křesťanská služba, která vykonává nezastupitelnou práci v péči o staré a nemocné. Od roku 1989 smí naše církev mít opět svá vlastní sociální zařízení, střediska Diakonie ČCE, a tak práce Křesťanské služby prochází obnovou své totožnosti a nezbytnosti. V některých sborech organizuje setkání starších sester a bratří, rozesílá přání a gratulace jubilantům, koná návštěvy těch, kdo jsou sami, organizuje dovoz na bohoslužby apod.

správa

Tak jako v celé církvi, děje se i správa místního sboru podle zásad presbyterně-synodních. O věcech sboru rozhoduje sborové shromáždění, které se zpravidla koná jednou za rok. Hlasovat a podávat návrhy může každý člen sboru starší osmnácti let. Sbor spravuje staršovstvo, které je voleno na šest let. Nejmenší počet členů staršovstva je šest, největší dvacet čtyři. Členům staršovstva se říká presbyteři. Presbyterem (z řečtiny starší; představitel sboru) může být zvolen ten, kdo má jednadvacet let.

zástupci sboru

Zástupci sboru jsou farářka nebo farář a kurátorka nebo kurátor.
Faráře volí na deset let sborové shromáždění. Po deseti letech se musí, chce-li farář ještě zůstat, volba opakovat.
Kurátora volí ze svého středu staršovstvo. Jeden či jedna z těchto dvou se stávají předsedou staršovstva.
Kurátor svou práci ve sboru vykonává vedle občanského zaměstnání, nebo to často bývá aktivní důchodce.
Faráři jsou absolventi Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jáhnové většinou studují theologii až při své práci na sboru či jsou absolventi Biblické misijní školy v Hradci Králové.
Faráři se setkávají jednou měsíčně na seniorátní úrovni na tzv. pastorálních konferencích.
V některých větších městských sborech jsou faráři dva, některé sbory mají zaměstnance na provoz kanceláře a správu financí.

naše sbory

Sbory Českobratrské církve evangelické lze charakterizovat jako otevřená společenství. Zbožnost v nich má mnoho podob; zahrnuje široké spektrum od prvků letničních či charismatických, přes zbožnost osobní a vroucí – pietistickou, až ke zbožnosti konzervativní a lidové. Je cenným bohatstvím, že jsme se naučili spolu v této různosti žít.
Mnohé sbory usilují o oslovení současného člověka, s jeho často chybějícími, anebo zkreslenými představami o víře a o Bohu. Tato snaha, oslovit lidi vně církve, aniž by byli násilím přesvědčováni, byla součástí aktivit po celou etapu druhé poloviny dvacátého století a je tomu tak podnes. Tvoří jeden z podstatných rysů našich sborů.
(Hana Pfannová, Daniel Ženatý a Ondřej Macek)