Členové ČCE, duchovní i laici, tvoří zhruba čtvrtinu křesťanů, kteří se v současnosti věnují duchovní službě lidem za mřížemi českých věznic.

Již záhy po skončení komunistického režimu, v roce 1990, začala být poskytována duchovní služba (pastýřská péče) ve věznicích (tehdy „nápravně výchovných ústavech“) nejen osobám s vyhraněným náboženským vyznáním, ale všem, kdo o ni projevili z jakéhokoli důvodu zájem. Tuto službu vězňům zastřešovala v letech 1990-1994 československá a později česká Ekumenická rada církví.

Z této situace postupně vzešlo a v roce 1994 bylo založeno občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče (VDP) sdružující na nadkonfesijním základě všechny soukromé i právnické osoby, poskytující duchovní službu osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě. V současné době má VDP více než dvě stovky členů (tento počet se často mění), z toho zhruba 180 dobrovolných a dvě až tři desítky profesionálních pracovníků (vězeňských kaplanů). Tito profesionální vězeňští kaplani jsou ke službě pověřeni svou církví, ale stávají se zaměstnanci Vězeňské služby České republiky. Jejich nadřízenými jsou ředitelé jednotlivých věznic.

U zrodu VDP stál farář ČCE Bohdan Pivoňka, který je v současnosti hlavním vězeňským kaplanem.

Práce vězeňského kaplana se liší podle typu věznice a jeho individuálního obdarování. Různá je také míra pracovního úvazku jednotlivých kaplanů – zatímco ve velké věznici (např. Praha-Ruzyně, Plzeň-Bory, Valdice aj.) je kaplanů více, složení je zpravidla římskokatolický kněz a protestantský duchovní, a pracují po celý týden, v malých věznicích bývá kaplan jeden a pracuje pouze několik hodin v týdnu. Jednotliví kaplani také spolupracují se svými kolegy, dobrovolníky z řad VDP. Nezanedbatelnou část duchovní služby poskytují duchovní pravoslavné církve, a to zejména rusky mluvícím odsouzeným. V současné době vzrůstá v kaplanských řadách počet žen.

Pro vykonávání bohoslužeb a pastoračních rozhovorů, případně ke studiu bible, mají věznice vyčleněn samostatný prostor, který má zpravidla podobu kaple. Může to být ale jen vyklizená cela.

Pracovní den kaplana je vyplněný obvykle jednou až dvěma bohoslužbami, několika pastoračními rozhovory, biblickou hodinou či jinou formou práce ve skupině. Nějaký čas je nutné věnovat kancelářské práci, jako je např. vedení podrobného pracovního deníku.

Vězení je místem nátlaku, represe. Vládne zde filosofie trestu. Pokud přicházíme do tohoto prostředí jako křesťané, vnášíme sem již jen svým příchodem jiný pohled na člověka, než jaký nabízí vězení. Přicházíme se zprávou o milosti, nových možnostech života. Nabízíme lidem bez vyhlídek a nadějí nový pohled na život. Vnášíme svobodu za zavřené dveře. Svobodu aspoň na chvíli – než skončí bohoslužby v kapli bez oken. I tady se křtí, vysluhuje večeře Páně, i tady se pláče, i tady zní lidský smích.

Naším úkolem není posuzovat míru viny lidí, kteří se přihlásí k duchovnímu „na rozhovor“ (většinou formou zápisu do zvláštního sešitu u dozorce), to je věcí soudců. Naším úkolem je přijmout člověka s jeho vinou jako člověka, vyslechnout, co jej tíží, z čeho má strach. Pomoci mu napsat dopis manželce a dětem. Jít za něj na pohřeb jeho matky. Naopak není naším úkolem lacině ho utěšovat a podbízet se jeho zjitřeným emocím. Naším úkolem je s ním být, mluvit, snažit se ho chápat a srozumitelně mu vyprávět příběh člověka, který Jediný byl opravdu nevinen.

( Vendula Kalusová)