Jak se žije českým evangelíkům

Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Jak se žije českým evangelíkům

Vykročil jsem, abych obhlédl situaci, a hle – dva našeptávači lepí se na mě, jak flus na čiré sklo: Hrdopych & Hnidopich! Kde jen jsem vás už viděl? Jinak to asi nepůjde, uznávám nerad, sám přece též evangelík, tak tedy spusťte!
Hrdopych se nadechl. Bylo jasné, že začne o Husovi, Komenském a Masarykovi, ale nebylo mu dáno.
„Příšerné,“ zašeptal rychle Hnidopich. „Je nás málo… Zažloutlé konfirmační fotografie, to byla církev! Ale teď? Vedlejší kolej! Totálně vedlejší kolej, a možná slepá…“
„Ne, ne!,“ snažil se přehodit výhybku Hrdopych. „Naopak, máme své velké poslání, svůj úkol v tomto národě… Kdo jiný, když ne my?“
„No jasně,“ pousmál se Hnidopich, „na tyhle kecy už nikdo není zvědavý… Co konáme tak úžasného, že to nikoho nezajímá?“
„I kdybych sám byl proti většině, můžu mít pravdu,“ zatvářil se Hrdopych velmi slavnostně.
„Jistě, to já taky,“ ucedil pohrdavě Hnidopich a tvář se mu zkroutila do divného šklebu. „Ostatně, může být tahle církev někomu vzorem? Faráři, Synodní rada, presbyteři? Cha? Vždyť je to cirkus na kolečkách! Šaškec!“
„Jsme lidé hříšní,“ připustil Hrdopych a navzdory svému tvrzení se krásně napřímil. „O to jsme pravdivější, na nic si nehrajeme!“
„Jenom jestli si toho někdo všimne,“ pokrčil rameny Hnidopich. „Já bych naopak řekl, že si jenom hrajeme, že je to všechno vlastně taková hra. Vlastní píseček, bábovičky… ty zlý kluku odvedle, ty nám do toho nemluv… nekaž nám to…“
„Náhodou…“ oponoval Hrdopych, „jsme otevření a ekumeničtí!“
„Pchá,“ mávl rukou Hnidopich, „sám tomu nevěříš… Jsme tu pro sebe, to nám sedí!“
„Jak pro sebe? Církev je tu pro druhé, jinak nemá smysl!“
„No právě!“
Zdálo se, že Hrdopych se začíná zlobit. Ale ovládl se. A přemýšlel.
„Tak počkej,“ promluvil po chvíli. „Střediska Diakonie, školy Evangelické akademie, sbírky potřebným - to není nic? To je vlastní píseček?“
„Moc to nefunguje,“ řekl záhadně Hnidopich.
„Jak nefunguje? Funguje! A co všechny akce pro veřejnost - přednášky, festivaly, koncerty? A co tisíce drobných, neviditelných věcí - návštěvy, pomoc, povzbuzení… Být s člověkem, tvořit společenství… To není nic? To není důležité?“
„Zas tolik toho není… A jinde to jde taky… Proti katolíkům jsme jen žabaři…“
Hrdopych se naštval.
„Co sem taháš katolíky? Dělají svoje a my taky! Proč se s nimi pořád poměřovat?“
„Jen tak… jsou lepší. Kiš, kiš, lepší…“
„Až na to, že bloudí,“ pravil zasmušile Hrdopych, „pletou dohromady víru s pověrou… Ale nechme toho. Je třeba být pozitivní!“
„My zase pleteme dohromady víru s nevěrou, nezdá se ti?“
„Jak kdo. Ty určitě.“
Nastalo delší ticho. Pych & Pich se objali kolem ramen a sbírali síly.
Nechal jsem je odpočívat a pokračoval sám. Proč vůbec byla dána možnost být evangelíkem, menšinou v menšině? Má to smysl?
Někdo zazvonil. Šel jsem otevřít. Přišli žádat o pohřeb. Nebo o křest? Nebo o svatbu? Začal jsem psát kázání. O velké milosti. O božím člověku, Kristu Ježíši. O naději budoucího věku. To nepíšu já, to je mi dáno. A lidé přicházejí, chtějí slyšet. Kuš, cituji sám sebe.
Pak jsem vysluhoval večeři Páně. Nabídl jsem úplně všem.
Hrdopych & Hnidopich si vzali také. Usmáli se, zamávali lidem na ulici a zmizeli ve víně.
„Blbost,“ řekl večer kdosi v hospodě.
„Zajímavé,“ řekl tamtéž trochu jiný.
( Štěpán Hájek)